Během loňské premiéry na benátském festivalu zaujal poslední snímek bosenské režisérky Jasmily Žbanić natolik, že se o pár měsíců později probojoval až do oscarového finále. Plešouna za nejlepší cizojazyčný film sice nezískal, ale pro karlovarské publikum letos beztak představoval jeden z nejintenzivnějších zážitků festivalu. A o toto strhující podání jednoho mrazivého příběhu nebudou naštěstí ochuzeni ani běžní diváci kin.

Žbanić se vrací k jedné z nejhrůznějších událostí moderních dějin a momentu, kdy si Evropa od dob druhé světové války sáhla na nejhlubší morální dno. Válka v Jugoslávii, nad níž si během 90. let nevěděla rady celá Evropa, přinesla řadu krvavých a nečekaně nelítostných situací, jimž však masakr v Srebrenici, později dokonce uznaný za genocidu, stále dominuje. Žbanić nezapře svůj bosenský původ, čímž je jednoznačně dána perspektiva, jíž se na dění nahlíží; nejde tu však přímo o politiku jako spíše o flagrantní selhání lidskosti.

Bez zbytečných okolků se ocitáme v centru dění a sledujeme bosenskou učitelku Aidu, která v rámci konfliktu pracuje pro OSN jako překladatelka. Hned v úvodu se tak účastní jednání mezi pověřeným plukovníkem OSN Karremansem a srebrenickým starostou, jemuž se dostává planého ujištění, že mírové jednotky rozhodně nedopustí, aby vojáci srbského generála Ratka Mladiće na strategicky položené městečko zaútočili. Perspektiva překladatelky je chytrým trikem, jak být neustále u všeho podstatného a zároveň moci frustrovaně sledovat, jak si zúčastněné strany nedokážou (či rovnou odmítají) porozumět.

Aida v dechberoucím podání Jasny Đuričić přitom sleduje i své osobní zájmy – mezi tisícovkami lidí, které musejí Srebrenicu opustit a hledat útočiště v nedostatečně vybaveném táboře OSN, je totiž i její manžel a dva synové. Navzdory upřímně míněným snahám Karremanse je OSN natolik sešněrována byrokracií a vlastními pravidly o nezasahování, že se ukazuje jako zcela neschopná ochránit nevinné civilisty před krutým osudem, jenž jim psychopatický Mladić chystá.

S výjimkou několika úvodních scén a emocionálně zdrcujícího epilogu se naprostá většina stopáže odehrává v provizorním uprchlickém táboře, kde se Aida snaží vyjednat lepší podmínky pro své blízké. Přitom se však smyčka stahuje a Mladićovi všehoschopní vojáci jsou každým okamžikem blíže a blíže zoufalým Bosňákům. Takto intenzivní přítomnost zla, před nímž není úniku, jsme neviděli snad od Saulova syna. Paralely se nabízejí i s Joffého Vražednými poly, Wajdovou Katyní a především Hotelem Rwanda, odehrávajícím se v podobné době a sledující srovnatelnost neschopnost jednotek OSN.

Oproti hollywoodské produkci se však Žbanić neuchyluje k patosu. S tklivými hudebními motivy šetří a když už zazní, míří přímo na komoru. Silné, funkční, ale zároveň na sebe neupozorňující je i vedení kamery, důsledně sledující marné probíhání hlavní hrdinky a umocňující tak všemi prožívanou úzkost. Bez ambicí na vysvětlení složitého a (jak je u Balkánu zvykem) značně třaskavého historického pozadí se režisérka soustředěným, ačkoli místy už trochu únavným způsobem snaží zaměřit na ty, jimž se dostatek pozornosti od nadnárodních tribunálů obvykle nedostává – totiž na oběti.

Výsledkem je strhující, fyzicky i duševně nepříjemný film, po kterém musí člověk zkroušeně klopit oči nad tím, čeho jsou příslušníci našeho živočišného druhu schopni.