Jak dobře známe své nejbližší? Můžeme je vůbec někdy poznat natolik, abychom jim mohli plně důvěřovat? A na jak pevných základech tahle důvěra vlastně stojí? Pod přímočarým názvem Drama se ukrývá vcelku zamotaný a spoustu palčivých vztahových témat naťukávající film, jenž velmi poutavě předestírá pár morálních dilemat.

Norský režijní svéráz Kristoffer Borgli tak dál postupuje do vyšších pater filmového průmyslu. Po chválené satiře Je mi ze sebe špatně provedl Nicolase Cage duševním očistcem ve fantaskním thrilleru To se mi snad zdá a nyní mohl vystavit vztahovému teroru hvězdy z nejzářivějších – totiž Zendayu a Roberta Pattinsona. V tomhle provokativním žánrovém mixu oba dostávají pořádně zabrat a divák se může radovat – jde totiž o výrazné a celkem polarizující dílo, které nejde jen znuděně odzívat.

Ve zručně sestříhaném úvodu si muzejní kurátor Charlie chystá svatební proslov a vzpomíná na své seznámení s knihovnicí Emmou. Při něm předstíral zájem o knihu, kterou mladá žena zrovna četla, což akurátně vystihuje jeho nejistoty a konformismus, provázející ho celým zbytkem filmu. Během předsvatebního setkání s nejbližšími přáteli totiž zamilovaná dvojice posdílí to nejhorší, čeho se kdy dopustili, a nebezpečně upřímná Emmina odpověď Charlieho šokuje.

Drama: FOTOGALERIE

Nasadí mu totiž do hlavy brouka v podobě obav, že ani po intenzivním dvouletém vztahu o své vyvolené leccos neví. A nedaří se mu sestřást pochyby, nakolik se mohou dřívější poklesky promítnout i do současného či budoucího života. A k tomu všemu má dvojice před sebou i množství zařizování, jež je stresující už samo o sobě, jelikož svatba proběhne už za pár dní…

Borglimu se opět daří vystihnout strojenost společenských konvencí a vyžívá se v uvádění postav do trapných sociálních situací. Co začne jako uvolněná, hipsterskou atmosférou nasáklá romantická komedie, se časem přetváří v morální drama o adekvátnosti určitých soudů a limitech empatie, nejvyhrocenější momenty pak nemají daleko do psychologického thrilleru – podobně jako Cagův profesor v předchozím Borgliho snímku musí Charlie přehodnotit svůj dosud zjednodušující pohled na svět. A tento vnitřní rozpad nedlouho před koncem vygraduje v jednu ze sociálně nejnepříjemnějších scén za hodně dlouhou dobu. Uspokojivý je i samotný závěr, přestože se vkrádají pochyby, zdali si nakousnutá témata nezasloužila přece jen o něco rozpracovanější podání.

Hravé i znepokojivé pojetí zásadní vztahové zkoušky může připomenout třeba Věčný svit neposkvrněné mysli a určitou příbuznost s touto novodobou klasikou nezapřou ani efektní stylistické volby, především ve formě střihu. Leckdy jsou scény nečekaně opuštěny a dohrány až se zpožděním, místy nechybí ani zcizující subjektivní vsuvky, a to všechno někdy prospívá napětí či skýtá momenty překvapení, jindy působí poněkud ornamentálně. Zatímco Věčný svit se ale nořil do vnímání a prožívání vztahu ze strany jednotlivce, Drama spíše tepe do mezilidské povrchnosti a neautentičnosti. Trefně to zhmotňuje motiv svatby, k níž lze přistoupit jako ke škrobené performanci, ale i jako k rituálnímu očištění od minulosti.

Přehrajte si trailer Zmíněné širší žánrové rozkročení však může vést i k divácké zmatenosti a nejistotě, jak k jednotlivým motivům přistupovat – jak je patrné třeba na kritice, kterou vyvolalo (možná) odlehčující zpracování jednoho notně palčivého zámořského tématu. Stejně tak i vypravěčské přešlapování na místě zhruba ve dvou třetinách lze považovat jak za scenáristickou chybu, tak za žižekovskou latentní tenzi: všichni si už řekli všechno, co mohli, ale přesto se v dané situaci plácají dál, poněvadž racionální vysvětlení nestačí k umenšení rozjitřených emocí. Každý divák si tudíž musí k dílčím aspektům Dramatu najít vlastní cestu, což je ale nakonec jedině dobře.