Že se v USA něco děje, lze snadno poznat už z letošních oskarových nominací. Vždyť Pochyby byly třetím „kandidujícím“ filmem, který si na mušku bral frustrující etapu amerických dějin. Howardův grandiózní Duel Frost/Nixon se odehrával v těžké kocovině po aféře Watergate, Van Santův Milk o něco málo později na konci let 70., v nichž se bojovala (dodnes nerozhodnutá) bitva za práva sexuálních menšin, a Shanleyho Pochyby nás pro změnu zavádějí do roku 1964, kdy byla americká společnost ochromena atentátem na Johna Fitzgeralda Kennedyho.

I katolické školy v Bronxu se dotýká krize a celková přeměna společnosti. Mezi studenty vystrkuje růžky potlačovaná sexualita, objevují se nové výstřelky techniky a do přísného světa náboženského řádu se stále více vkrádají světské radovánky. Protiklad striktního katolicismu, zastávaný ředitelkou školy sestrou Aloysius, a benevolentního postoje otce Patricka Flynna stojí u zrodu komorního dramatu o pravdě a pochybách. Drobná nedorozumění a nedůvěra obou spojenců ve víře, ale nepřátel v jejím praktikování, záhy přerostou v zásadní střet. Sestra Aloysius si z několika nepřímých vodítek odvodí skandální románek kněze a černého ministranta. Do boje se vrhne s inkvizitorským zápalem člověka, který v rozvráceném světě tradičních hodnot přesně ví, kde hledat pravdu a spravedlnost. Jenže, co když právě toto přesvědčení představuje projev nejhlubších a nejbolestnějších pochyb?

Kolem tohoto dilematu vystavěl v roce 2004 John Patrick Shanley své úspěšné divadelní drama Doubt: A Parable, jehož je film volnou předělávkou. Sám autor se ujal taktovky režiséra, upravil scénář tak, aby vyhovoval zcela jinému médiu, povolal si skutečná esa v oboru a natočil vydařenou adaptaci. Možná právě fakt, že Shanley zastal i post režiséra, představuje jediné slabší místo filmových Pochyb. Nedá se říci, že by byly špatně natočené, to v žádném případě. Mnohem více se nabízí slovo „nevýrazně“. Nechápejte mě špatně, v momentech, kdy může režisér zcela přepustit místo výtečným hercům a de facto prostředkovat divadlo před kamerou, mají Pochyby neuvěřitelný drive i sugestivitu. Ovšem v momentech, kdy se více lpí na samotném vizuálu, vyvolávají rozporuplné dojmy příliš teatrální efekty a ne právě ladící záběry „kulis“ příběhu. Nepobouří, ale ani nenabídnou nad rámec divadla nic z filmové autenticity a magie. Všechny krátké odbočky a prostřihy sice nedráždí, ale ani nepřispívají k budování napětí a atmosféry. Nenápaditost se snaží do jisté míry vyvažovat pestrá kamera Rogera Deakinse, ale více než poctivou rutinu jsem v Pochybách nenašel.

Naštěstí je tu výtečný obsah a hlavně herecké výkony. Meryl Streepová zlidšťuje jinak ledově nedostupnou sestru Aloysius jemnými detaily v popelavém obličeji i bodavém hlase, Philip Seymour Hoffman zase do suverénního Flynna vnáší nesoulad přílišnou žoviálností a nakonec i zbabělostí. Ani jedna z postav není pevným bodem, ke kterému se divák může přiklonit bez výhrad. Jeho pozici ve filmu kopíruje sestra James v roztomile nevinném podání Amy Adams – i ona se pohybuje mezi dvěma soupeřícími velikány a hledá v moři pochyb kapku pravdy. Jenže jediná pravda Pochyb spočívá v tom, že občas není nic než nejistota a tušení. Svět velké náboženské spravedlnosti a jistoty se hroutí v relativním víru dohad, osobních nelibostí a spekulací. Nic není setrvalé, všechno se pohybuje. Závěrečné prozření sestry Aloysius představuje nejvydařenější bod filmu, který v mnoha chvílích plyne jaksi odtažitě; sice diváka upoutá, ale jen těžko vyloženě strhne. Jenže když má zasáhnout, trefuje neomylně střed.

Filmové Pochyby zůstaly výborným divadlem, nápaditě nasnímaným, ale do filmové řeči přetaveným s několika poměrně významnými „ale“. Věčnou otázkou asi zůstane, co kdyby se filmu bývala ujala výraznější režisérská osobnost… To však sotvakdo rozřeší. Jsou zkrátka otázky, na něž jsou jedinou odpovědí nekonečné pochyby. Už za to, že s jednou takovou neodbytnou budete z kina odcházet, si Pochyby svou „oscarovou“ pozornost plně zasloužily.