Když se v jednom filmu sejdou dvě herecké ikony formátu Iana McKellena a Helen Mirren, vzbudí to zákonitě velká očekávání. Jde totiž o herecká esa, v jejichž podání by byla zajímavá i ta nejhůř napsaná role v druhořadém televizním seriálu. Dosaďte si k nim osvědčeného režiséra Billa Condona (Dreamgirls, Kráska a zvíře), který už stihnul s McKellenem ledacos natočil (Bohové a monstra, Mr. Holmes), a zápletku těžící ze stejnojmenného románu Nicholase Searlea o starém podvodníkovi, jenž se chystá zaútočit na svou poslední kořist, a dostanete prvotřídní drama, které se bude ucházet o Oscary. Anebo to tak úplně neplatí a něco se zásadním způsobem nepovedlo?

Osmdesátiletý šaramantní Roy (McKellen) je v baloňáku a tweedové bekovce předobrazem milého staříka, který ví, jak si užívat podzimu života. A jelikož navzdory pokročilému věku umí také zapnout počítač a najít si známost přes internetovou seznamku, narazí ještě během úvodních titulků na ovdovělou Betty (Mirren), která má nejen chuť se seznámit, ale je k tomu i poměrně slušně zaopatřená. A je to právě její majetek, který Roye láká ze všeho nejvíc – jde totiž o vychytralého podvodníka, který s několika kumpány obírá o peníze, koho může. Betty pro něj představuje vysněný jackpot, díky kterému bude moct zbytek života strávit na pláži v Karibiku s koktejlem v ruce. V cestě mu přitom zdánlivě stojí jediné – podezíravý vnuk Stephen, který klade příliš všetečné otázky, a navíc se hrabe v historických pramenech víc, než je zdrávo.

Jak už naznačily trailery, zápletka filmu těží z událostí, které se staly v průběhu druhé světové války, což dodává populární rozměr tajemství pohřbených hluboko v minulosti. Jenže oproti knize, kde se čtenář může seznámit s celou bohatou historií Royových kriminálních kousků a kde historické flashbacky dotváří komplexní obraz toho, co je Roy zač, představuje ono zaprášené tajemství ve filmu až příliš okaté deus ex machina, které ve svém důsledku nepůsobí ani šokujícím způsobem, ani dostatečně emotivně – a stává se v podstatě zbytečným přívěskem na vesměs tradičním příběhu o podvodníkovi, kterému se začne jeho finální lest ošklivě vymykat z rukou. Tato koncepční vyprázdněnost filmové adaptace mnohavrstevnatého románu působí po slibném úvodu jako ledová sprcha, která vás neopustí až do úplného konce.

Nejsem fanatickým příznivcem doslovných filmových adaptací, který je kvůli změně barvy vlasů schopen psát autorům výhrůžné anonymní dopisy, ale v případě Dokonalé lži se nemohu zbavit dojmu, že toho autor scénáře Jeffrey Hatcher (Casanova, Vévodkyně) převzal z románu až příliš málo. Jistě, jeho záměr soustředit se na poslední Royova prácičku a dát dostatečný prostor pro rozvíjení jeho vztahu s Betty, je snadno rozpoznatelný. Následné rozuzlení a odhalení Royovy pravé povahy (a původu) ale prostě míří lehce mimo divákův zájem. Celé druhé dějství tím jednoznačně trpí a sledovat ústřední duo, jak se složitými scenáristickými kličkami posouvá od jednoho dialogu ke druhému, výslednému dojmu nijak nepřidá. A je to veliká škoda, jelikož oba herci v ústředních rolích předvádí přesně to, co od nich člověk očekává. Zvláště McKellenův Roy je ztělesněním kruté vypočítavosti a jeho přechody mezi milým staříkem a chladnokrevným hajzlem jsou stejnou měrou fascinující i mrazivé. Mirren je naopak předobrazem stříbrovlasé nevinnosti, a to až tak dalece, že tajně doufáte, aby Roy nakonec nebyl takový grázl, jak nám ho scénář předhazuje. Sledovat tenhle pár ve vzájemné interakci je totiž jednoznačně největší deviza celého filmu.

A to je právě ta potíž – dívat se 109 minut na herecké souznění dvou fenomenálních herců může být ideální při filmové adaptaci klasiky od Williama Shakespeara nebo Oscara Wildea. Pro kriminální drama o podvodníkovi s tajemnou minulostí je to však jednoduše málo a nefungující příběhová stránka filmu zákonitě sráží herecké snahy hlavních protagonistů o několik stupňů níž. Přitom by stačilo, aby se uvolnil větší prostor pro události z druhé světové války (nebo i z jiných dekád, jako je tomu v knize) a aby se všechny časové roviny mezi sebou dostatečně prolínaly tak, jak velí pravidla budování napětí, a hned by byl divák vtažen do děje v dychtivém očekávání finálního rozuzlení. Sázka na lineární vyprávění však v tomto případě nevyšla a působí v samotném závěru až příliš vykonstruovaně. Drama tak přišlo o kýženou dramatičnost a zůstala milá konverzačka dvou starých pardálů, kteří vědí, jak zahrát, ale nedokážou utáhnout film bez děje.