Norské drama Disco natočila Jorunn Myklebust Syversen, která se před třemi lety uvedla rurálním portrétem Dřevorubec. V citlivém charakteropisu pokračuje i tentokrát, pouze samotářského drvoštěpa s krizí středního věku vystřídala dospívající dívka lapená v síti náboženských i sportovních nároků. Ani obětavý výkon pohledné Josefine Fridy Pettersen, známé díky seriálovému hitu Skam, však nezachraňuje matný dojem, který si z filmu divák odnese.

Frida ztvárňuje devatenáctiletou dívku, které jsou však tradiční aspekty tohoto věku hodně vzdálené. Nebouří se proti rodině, nerandí s vrstevníky libovolného pohlaví, nepřemýšlí nad studiem, prací či budoucností. Namísto toho je mnohonásobnou šampionkou v disco freestyle tancích, čemuž obětuje nejen čas a energii, ale částečně i své zdraví. Volný čas tráví v úzkém rodinném kruhu, příbuzní jsou totiž oddanými věřícími a hlavními tvářemi lokálního evangelického hnutí. K tomu samozřejmě nepřiznaně soupeří s ostatními lokálními církvemi a vzájemně se osočují z nepravostí. Jenže ty důležité odpovědi nejspíš nemá ani jedna.

Kultická linka, kterou jsme naposledy viděli v nedotaženém Dalším jehňátku, je v posledních letech notně populární a skrze tradičně církevní háv se jí dočkáme i tady. Linka mezi konzervativní křesťanskou církví a pochybnou sektou je totiž natolik tenká, že ani ten, kdo se v daném prostředí pohybuje v podstatě celý život, nemusí odhalit, že se žene do problémů. Film mezi řádky šikovně ukazuje, že čím upjatější a sevřenější je okolí dospívajícího člověka, tím je pro něj obtížnější správně identifikovat rizika, jež skýtá velký svět tam venku.

Jenže právě v tom, co se skrývá mezi řádky, je s tímhle filmem problém. Většina témat je pouze nakousnutá a po hodině a půl stopáže se téměř nikam nedobere. Nepotřeboval bych doslovnost, ale přece jen je těch výpustek a mezer tak moc, až ve filmu skoro nic není. Hrozba ze strany církevního dogmatismu, často vzdáleného skutečnému životu, je sice patrná, ovšem témata vrcholového sportu během dospívání, obětování zdraví, nezdravých rodinných vztahů, falše na sociálních sítích i všeprostupujícího hledání sebe sama – zde všude si divák musí vystačit s vlastní fantazií a namísto důslednějšího zpracování motivů se režisérka uchyluje k bezradně dlouhým a smyslu zbaveným záběrům.

Výsledek vypadá, jako by režisérka a scenáristka Syversen přesně nevěděla, co chce sdělit – činí tak však dostatečně sveřepě, aby si snaživý divák dokázal v jejím filmu najít, co potřebuje. Samotné sledování však provází nemalá repetitivnost a příliš malý posun v myšlení i chování protagonistky. Audiovizuální výraznost sportovních klání a promyšlenost kostýmů napříč dějem však nedotažený příběh vytahují nad průměr a s trochou snahy lze i pár podnětů z tohoto zádumčivě diskotékového mixu vydolovat.