Říká se, že blesk nikdy neudeří dvakrát na stejné místo. Kéž by to platilo i o filmech Evy Toulové. Neúnavný Ed Wood českého filmu posílá před Vánocemi do kin svůj druhý letošní „film“ a po Krtkově světě jsme se díky tomu „dočkali“ další filmové katastrofy s názvem Deník shopaholičky. Předem raději upozorňuji, že film nemá nic společného s youtuberkami Shopaholic Nicol a Shopaholicadel, stejně jako nemá nic společného s fenoménem závislosti na nakupování. Nebo s kinematografií jako takovou. Jde totiž opět o svébytný a obtížně uchopitelný audiovizuální úkaz, podobně jako ve všech předchozích počinech Evy Toulové. Nicméně abych nebyl jenom negativní, začnu tím, že jí vyseknu poklonu.

Je totiž neuvěřitelné, s jakou vůlí a elánem se vrhá do nových projektů. Navzdory faktu, že každý její filmový pokus doposud skončil několikametrovým přešlapem. Pokud by se jednalo o sportovce, už dávno by ztratila šanci kvalifikovat se byť jenom na okresní kolo atletických závodů. Ale Eva se nevzdává. Pokaždé přijde s dalším projektem, sežene štáb, herce, stáhne nějaké skladby z hudební banky a výsledek pošle do kin. S vědomím, že kritici její film rozstřílí, jako to udělali Turci s australsko-novozélandským armádním sborem v bitvě u Galipoli. A stejně – nebo snad právě proto? – do toho Eva znovu jde. Tahle její buldočí povaha je prostě neuvěřitelná a svědčí o jejím velkém filmařském zápalu. Zřejmě.

Jenom škoda, že se to nijak neodrazí na výsledné kvalitě jejích „filmů“. Deník shopaholičky se snaží pracovat s poměrně atraktivním tématem závislosti na nakupování, propleteném s osvědčenou kostrou většiny předchozích filmů Evy Toulové, totiž hledáním té pravé lásky. Bohužel navzdory plakátu i oficiálnímu textu distributora není film o vášnivé závislosti na nakupování, ale o sbírání bodů v Tescu. Tesco je totiž hlavním sponzorem „filmu“ a poskytl Toulové nejen potřebné natáčecí prostory, ale i několik herců (resp. neherců). A celý „příběh“ je o tom, že hlavní hrdinka Klára (Barbora Seidlová) pořád chodí do Tesca a nakupuje ve slevách podle aktuálního týdenního letáku. Stejně jako její matka (Veronika Žilková).

Proč si Toulová z pozice scénáristky myslela, že shopaholismus je o nakupování potravin, to se můžeme jenom domýšlet. Vždyť svět shopaholiků je tak bohatý a ve slevě se dá koupit nejenom tuzemák, ale i kabelka od Louis Vuitton. Nebo třeba oblek Bandi, věrného sponzora některých jejích předchozích filmů. Kde je lesk a bída obřích nákupních center, kde lidé tak snadno propadají kouzlu nakupování? Zasazením děje do prodejny jednoho obchodního řetězce Toulová promarnila jedinečnou příležitost dát divákům to, na co láká názvem „filmu“ i jeho plakátem. Ne že byste nemohli potkat lásku mezi regály. Jenže to by o tom musela Toulová umět natočit dobrý film. Nebo alespoň film.

Největší problém Deníku shopaholičky je totiž v tom, že to není film. Zdá se to neuvěřitelné, ale navzdory faktu, že to má úvodní a závěrečné titulky, scény s dialogy, hlavní a vedlejší postavy, jakousi hudbu a velmi nezřetelný děj, výsledek nelze označit za film. Stejně jako nelze označit za film sled videoklipů z vaší dovolené. Ačkoli je docela možné, že náhodný výběr vašich videí bude film připomínat o něco víc než Deník shopaholičky. Ten totiž představuje absolutní scénáristický a dramaturgický chaos, jehož horizont událostí do sebe vtahuje prakticky úplně všechno – od zápletky přes prachbídné technické aspekty snímku až po herecké výkony.

Jednotlivé díly skládačky tvořící celkový obraz díky tomu vypadají jako něco, co potkalo Alenku na konci králičí nory. Vzdáleně připomínají celovečerní film, ale s každou další scénou se od toho čím dál víc vzdalují, až se rozpadnou úplně. Roztříštěnost a neucelenost děje a problémy s elementární soudržností scén si přímo říkají o okamžitou defragmentaci celého disku, stejně jako amatérsky znějící dialogy křičí po skutečném scénáristovi a řádné dramaturgii. Kde je Anna Kareninová, když ji potřebujeme?!

Přehrajte si trailer Neschopnost Toulové odvyprávět smysluplně jednoduchý příběh o hledání vhodného partnera je něco velmi fascinujícího. V Deníku shopaholičky je nakonec vrženo do hry tolik hracích kamenů (včetně Igora Bareše a Václava Vydry!), že postupem času zapomenete, o čem film vlastně je. Řeší se řevnivost sester (Seidlová a Toulová), nebo jejich trable s láskou? Je nakupování zlevněného zboží v pořádku, nebo ne? Zápletka s Veganským úsvitem je kritika konzumní společnosti, nebo výsměch lidem, kteří prostě nechtějí jíst živočišné produkty? A je Tesco skutečně lepší než Lidl? Těžko říct. V Deníku shopaholičky totiž nehledejte žádné vysvětlení čehokoli. Je to jeden velký zmar, jehož sledování lze doporučit pouze otrlým divákům.