Pokud by hororový svět hledal svého krále, bez debat by jím byl producent Jason Blum. Jen letos má ve své filmografii devatenáct filmů a seriálů a i když ne u všeho se budete bát, horory jasně převládají. V poslední době má ale větší ambice, pomohl na svět oscarovému Uteč a letos produkoval novinku Spika Lee BlacKkKlansman. Bohužel u Bluma jsme si museli zvyknout na to, že vedle hodně dobrých a úspěšných věcích občas pošle do kin i vyloženou srágoru. A i když Delirium nebude patřit k jeho nejslabším kouskům, k těm opravdu dobrým má taky dost daleko. 

Hlavní hrdina Tom má rozhodně dost důvodů k radosti. Právě ho pustili z psychiatrické léčebny a on končeně dostal šanci vrátit se k normálnímu životu. Ale má to háček. Ocitl se totiž víceméně v podmínce a třicet dní nesmí opustit velký dům, jenž patřil jeho rodině. Teď je prázdný a Tom musí vymyslet, jak to zvládnout. Má důvěru doktorů, svoje léky a občas ho navštíví dost nepříjemná policajtka, jinak však zůstává na všechno sám. Tedy tak to zprvu vypadá. Čím déle je Tom v domě, na který nemá úplně dobré vzpomínky, tím víc má pocit, že je tu někdo s ním. Stačí pár zlých snů, několik nepříjemných zvuků a ztráta medikamentů a začíná peklo. Co je pravda a co je lež? Usiluje mu někdo o život, nebo má jen smůlu na fakt blbé náhody? A co tu dělají příbuzní, kteří by měli být někde hodně daleko nebo na onom světě? Těch třicet dní v izolaci bude sakra dlouhých… A možná i těch devadesát šest minut v kině. 

Delirium je další klasická variace na příběh o baráku, s nímž není něco v pořádku. No a to je všechno. Originalitu tu nenajdete, což by nevadilo, kdyby ji nahrazovala nápaditější režie. Dennis Illiadis, jenž natočil před lety remake Posledního domu nalevo, umí vyděsit nějakou tou lekačkou, ale jakmile si člověk uvědomí, že všechno jeho strašení vzniká jen díky NEPATŘIČNĚ A ZBYTEČNĚ HLASITÉMU ZVUKU, tak máte celé Delirium prokouknuté. Co se strašení a děsu týče, je to přinejlepším rutina. A naneštěstí věci nepomáhá ani příběh, který příliš brzy ukáže všechny karty a nakonec v něm jde vlastně jen o to, jestli to, co Tom vidí, existuje ve skutečnosti, nebo jen v jeho kebuli. 

Díky záběrům na neosobní a prázdné místnosti v obřím domě to občas vypadá, jako kdyby Illiadis chtěl natočit něco ve stylu Kubrickova Osvícení, ke Kubrickovi má ovšem bohužel strašně daleko. Stejně jako Topher Grace k Jacku Nicholsonovi. Tahle one man show by potřebovala výrazně charismatičtějšího herce, když už se nemůže opřít o zápletku nebo alespoň nadprůměrné režisérské řemeslo. Delirium je prostě další z hororů, které potěší asi jen ty fanoušky, jimž stačí to nejzákladnější, nejobyčejnější a nejokoukanější strašení. Základní kvality film má, ale nic víc. Za půl roku o něm nebude nikdo vědět.