Akčních béček, v nichž se dokonalý zabiják snaží utéct od svého života, je nespočet. Naposledy se tohohle subžánru výrazně zapsal Nikdo, v němž se nepravděpodobná mašina na zabíjení vyklubala z Boba Odenkirka. Tři roky starý akční nářez dává divákům přesně to, co chtějí vidět – dynamické násilí, zábavné dialogy a sympatický nadhled. Co kdybych vám ale řekl, že se dá stejná zápletka pojmout úplně jinak?

Ano, tímhle složitým úvodem se chci dostat k tomu, jak jsou Dějiny násilí výjimečné. Zatímco se většina zabijáckých filmů se snaží být čirou akční radostí, David Croneberg se na ohraném příběhu rozhodl zdůraznit úplně jiné věci. Jeho film měl původně být tradiční přehlídkou krvavých orgií – a Viggo Mortensen se po přečtení scénáře zdráhal v něm hrát. Pak se ale oba pánové dali do řeči a převrátili celý koncept naruby.

Výlet do amerického zapadákova, v němž nenápadný sympaťák až podezřele rychle zamezí přepadení kavárny, se od první minuty soustředí na poklidný život hlavního hrdiny. Tom si stále dopřává romantický sex s manželkou a stará se o dvě děti, jakmile však odpraví dva gaunery, začíná opravdový test jeho rodinného zázemí, u kterého člověku není úplně dobře.

Cronenberg se totiž do všeho noří s maximálním důrazem na fyzično a psychologii postav, a to způsobem, který je v americkém mainsteamu veskrze nevídaný. Sexuální scény jdou za hranu toho, co se v podobných žánrovkách normálně odehrává, a ani násilí nemá divákům dávat obvyklé „potěšení“. Naopak šokuje syrovým pojetím, v němž má každá rána a každý výstřel ničivý dopad na lidské tělo, a kdekdo bude odvracet oči stejně, jako kdyby něco takového zažil na vlastní kůži.

V podstatě tak jde o podvratný žánrový komentář, jenž se dá dlouho a trpělivě číst v mnoha rovinách. Není důležité, kolik lidí Viggo Mortensen umlátí a rozstřílí – jde o to, jaký dopad to bude mít na jeho ženu a děti, a zda může přijít bod, ze kterého už není návratu. Cronenberg tuhle premisu ždíme opravdu důkladně, a i když v černohumorném finále přece jen přehodí výhybku a ukáže divákovi ještě jeden veletoč, ze svého hlavního záměru nikdy neuhne.

Je samozřejmě škoda, že už dnes Dějiny násilí nikdo neuvidí s čistou hlavou – před premiérou totiž nebylo jasné, co se kolem Toma ve skutečnosti děje, díky čemuž byl film ještě o úroveň zajímavější. I bez tohohle odhalení ale snad nejdiváčtější Cronenberg (ano, slušný paradox!) ukazuje, se i ten nejotřepanější příběh dá zpracovat tak, aby se z něj stala nekompromisní a vlastně dost originální podívaná.

Dějiny násilí bohužel trochu zapadly vedle zmíněných Východních příslibů, které holt mají výrazně atraktivnější vzezření. Nemají ale Eda Harrise a Williama Hurta v parádních vedlejších rolích (Hurt dokonce získal oscarovou nominaci) a nechlubí se ani Marií Bello ve zdaleka nejlepší roli její kariéry. Pokud jste tedy s Cronenbergovým živelným experimentem dodnes neměli tu čest, udělejte Viggovi radost a vpalte si další z mnoha důvodů, proč vážně není jen Aragorn.