Manchesterská skupina Joy Division patřila na přelomu 70. a 80. let k hudebnímu směru, který navazoval především na punkovou tradici a obvykle se označuje prostě jako new wave. Její zpěvák Ian Curtis pro ni napsal většinu textů, údajně přišel i se samotným kontroverzním názvem odkazujícím na německý nacismus, byl psychicky poněkud labilní a nedá se říct, že by experimenty s kombinacemi léků na jeho těžkou epilepsii zrovna něčemu pomáhaly. V roce 1980, ve svých třiadvaceti letech a po tom, co se skupinou vydal pouze dvě regulérní alba, se Ian Curtis oběsil. Ostatní členové Joy Division následně založili novou skupinu New Order, která působí dodnes. Film Antona Corbijna Control začíná někdy na sklonku Curtisových teenagerských let a končí jeho smrtí.

Černobílý snímek plný efektních „fotografických“ záběrů je typické festivalové sousto a evidentně vzbuzuje zvláštní, poměrně jednotnou reakci. V diváckých diskusích i v textech profesionálních recenzentů nejednou narazíte na věty o tom, jaký Ian Curtis byl, co cítil a proč dělal věci, které dělal. Často ani nejde o polemiky, jen čirá konstatování. Jejich autoři přitom mluví tak, jako by svými „postřehy“ potvrzovali a legitimizovali výklad Curtisova života, jak ho předkládá tento film. Stejně dobře se tady ale může dít pravý opak: Film potvrzuje zažité a všeobecně uznávané představy o své hlavní postavě. Představy těch, kdo by rádi vnímali dějiny populární hudby jako epos o dlouhé řadě romantických bardů, kteří tvořili umění a obvykle zemřeli nějakou ošklivou smrtí. Jako důvěryhodné autority přitom mají sloužit v zásadě dva lidé: sám režisér Anton Corbijn, který kdysi ve své původní profesi fotografa pomohl Joy Division k popularitě, a Curtisova vdova Deborah, jejíž (auto)biografie Touching From a Distance sloužila filmu jako předloha. Byli mu prý blízko, znali prý jeho pravou tvář... a tak dále, pokud máte ve svém okolí někoho, kdo si ujíždí na životopisech slavných, nejspíš tenhle mýtus nezpochybnitelného svědka dobře znáte.

Faktem je, že Debbie se za Curtise provdala, když bylo oběma devatenáct, otěhotněla a s dítětem pak zůstala v zapadákově jménem Macclesfield, odkud s Ianem oba pocházeli a kam se k ní vracel od života manchesterské postpunkové hvězdy. Anton Corbijn zase spolupracoval kromě Joy Division s tuctem jiných interpretů (je například autorem proslulých fotografií z obalu desky U2 The Joshua Tree) a audiovizuálně se zatím vyjadřoval hlavně v typicky černobílých artistních videoklipech. Tak proč se vlastně máme domnívat, že by zrovna tito dva lidé mohli podávat něco jako pravdivé svědectví o životním příběhu Iana Curtise?

Ale hlavně: Proč si pořád ještě mnozí z nás myslí, že něco jako pravdivá biografie existuje?

Problém spočívá v tom, že publikum filmu Control má v zásadě jen dvě možnosti. Buď důvěřivě akceptovat tuto verzi jako „správnou“ a nechat se jí bezvýhradně unést, nebo k ní přistoupit skepticky a tím si zároveň přiznat, že sledujeme jen zoufale mechanické vyprávění vcelku tuctové historky.

Control pochopitelně nabízí svoji vlastní interpretaci Curtisova života, otázkou ovšem je, co má být jejím cílem a čeho nakonec dosahuje. Objasnění pohnutek vedoucích Curtise k některým zásadním krokům můžeme vyloučit hned na začátku – nic podobného film nenabízí. Ať se zaměříte na Ianovu brzkou svatbu, okouzlení belgickou novinářkou Annik, která se později stala jeho milenkou, nebo sebevraždu, k ničemu z toho nejsme přiváděni komplexním vývojem, všechno spíš tak nějak nastává. Věci ze sebe nevyplývají, pouze existují a jsou za sebe řazeny tak, aby nic životopisně podstatného nebylo vynecháno. Jakoby zachycení a pomyslné odškrtnutí všech těchto bodů mělo způsobit, že se mezi nimi kauzalita zázračně vynoří sama – jde přece o skutečný příběh, nebo ne? K divákově smůle je to ovšem předpoklad dost naivní.

Pokud to náhodou bylo cílem filmu, nedaří se ani přinášet nové informace o Curtisovi. Rozhodně ne takové, které by už dřív někdo nevyvěsil na Wikipedii nebo jinak neuvedl ve všeobecnou známost. Debbiina knížka ostatně vyšla v polovině devadesátých let a případná nová fakta, která uvedla na scénu, se od té doby už dávno stala součástí všech rubrik Historie na fanouškovských stránkách. A protože ani do dobře známých událostí nevnáší Control příliš jasno, zbývá nám vlastně jen poslední hypotéza, podle níž by ambicí filmu mohla být co nejlepší evokace dobové atmosféry a psychických stavů hlavního hrdiny. V tom se film dostává možná vůbec nejdál, jenomže tady se taky ukrývá základní divácká past, o níž bude řeč za chvíli.

K zachycení specifického genia doby a místa schází přinejmenším jedna klíčová podmínka. Hudbu, která je v podstatě jedinou autentickou zprávou o okolnostech svého vzniku a pro atmosféru má zásadní význam, totiž tvůrci neustále odsunují na druhou kolej. Ano, skladeb Joy Division tu uslyšíte poměrně hodně (rozhodně jsou zahrnuty všechny největší hity), v kontextu ostatního děje však scény z koncertů vyznívají jen jako Curtisova autoterapie a později i jeho utrpení. Pokud už je hudba výjimečně zahrnuta jako významotvorný element, dojde k tomu většinou hodně povrchním a neoriginálním způsobem, rozhodně nepodporujícím teorii o tom, jak hluboký vhled má Anton Corbijn do zpěvákova života. Příkladem takového momentu budiž použití Love Will Tear Us Apart ve scéně, kdy žárlivá manželka zuřivě prohledává Curtisovy osobní věci.

Podobně jednoduché paralely taky spoluvytvářejí zmiňovanou past, do které se už chytlo mnoho diváků bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou příznivci Joy Division. Mám silné podezření, že divácké uspokojení a prožívání filmu Control nepramení z toho, že by tvůrci dokázali tak brilantně evokovat Curtisovy pocity. Pramení z toho, že se divák setkává s dobře známými postupy, které od žánru i typu hrdiny očekává, a chápe je podle svých předem připravených vzorců. Máme tu tragickou rockovou ikonu, která se (samozřejmě) zajímá o poezii, cítí se nepochopena, pije, podvádí ženu, v jejím životě hraje důležitou roli nemoc nebo zranění... Kdyby například filmový Curtis těsně před svým koncem nepronášel efektní věty o tom, že po něm lidi chtějí stále víc a on už nechce jenom dávat, nebylo by jak jinak se téhle informace dopídit. Koncertování ho přestává bavit jaksi z minuty na minutu a divák může zase čerpat jenom z určité zkušenosti ze sledování rockových biografií, aby v událostech na plátně našel smysl a vzájemnou souvislost. A přirozeně aby si užil radost z toho, že mu ta pomyslná skládanka v hlavě nabývá správné podoby. Control systematicky buduje mýtus o obyčejném chlapci s duší rozervaného umělce a podporuje ho nesčetnými složkami; recitací básní počínaje a historicky chabě motivovaným užitím černobílého obrazu konče. Převážná část dobových záznamů i videoklipů Joy Division sice byla natočena v barvě, ale koho by to zajímalo, když se všichni tak třeseme na příběh toho depresivního mladého muže v temném industriálním prostředí severní Anglie?

Mnohé repliky a občas i celé dialogy jsou poplatné tomu, že se tu někdo urputně snažil dostat do filmu všechny důležité události, setkání a vysvětlující informace. Odehrávají se tedy situace typu „Ahoj, jsem Rob Gretton a chci vám dělat manažera.“. Jestliže je zkrátka potřeba něco sdělit, často se to prostě řekne nahlas a oznamovacím tónem. Nic potenciálně důležitého byste tedy neměli přeslechnout, na druhou stranu tím rozhovory často ztrácí dojem spontánní konverzace.

Control tak jen znovu dokazuje, že pokud chtějí filmaři nějak zobrazit jedinečnost slavných muzikantů, měli by se přestat obsesivně zabývat jejich bolavou psýchou a znovu se začít věnovat hudbě. Třeba tak, jak to Michael Winterbottom udělal v Nonstop Party, která pokrývá stejnou dobu a okruh lidí jako Control, ale přitom mu nemohla být vzdálenější. Právě tam cituje vydavatel skupiny Tony Wilson (mimochodem trochu zkresleně, což jen umocňuje významovou hru) výrok z filmu Muž, který zastřelil Liberty Valance: „Když máš na výběr mezi pravdou a legendou, otiskni legendu.“ Protože jedině legenda je ve skutečnosti poznatelná. A zpravidla mnohem, MNOHEM záživnější.

Dalo by se z toho zformulovat pravidlo pro všechny, kdo v budoucnu dostanou nutkání vyrábět další filmové biografie: Dojde-li na životy celebrit, nejenom, že je beznadějné hledat něco jako pravdu. Není k tomu ani žádný dobrý důvod.