Doby, kdy platil Will Smith za hereckou hvězdou číslo jedna, jsou pryč. Stačila na to menší pracovní pauza a pár mizerných filmů a jeho místo zabrali jiní. Letní Sebevražedný oddíl byl sice hit, ale je otázka, do jaké míry za to může Smith (nejspíš do malé), protože jeho novinka Collateral Beauty: Druhá šance rozhodně podle tržeb z amerických kin úspěch nebude. A bohužel ani extra dobré drama. 

Collateral Beauty: Druhá šance: FOTOGALERIE

Papírově je tu všechno, co by mělo z tohohle dramatu udělat vánoční doják a nakonec i úspěšný projekt. Tklivý příběh muže, který přišel o dceru a celé roky se utápí v žalu, jeho sympatičtí přátelé ochotni jít do extrémů, aby mu pomohli najít novou chuť do života a zachránit společnou firmu, nějaké to tajemno v podobě Smrti, Lásky a Času, u nichž si až do konce nemáte být jisti, jestli jsou skuteční, a spousta hereckých hvězd. Za kameru se navíc postavil David Frankel, jenž v Marley a já dovedl rozbrečet půl světa a jeho Druhá šance (ta s Meryl Streep a Tommy Lee Jonesem, ať v tom nemáte bordel) ukázala, že dramata se smutnými lidmi, co potřebují trošku povzbudit, vcelku umí. Ale nevyšlo to. Jeho novinka totiž sama moc neví, jestli chce být další Láskou nebeskou, Crashem nebo extrémní depkou. A nakonec jim z toho vylezl takový přeplácaný maglajs, v němž nefunguje nic pořádně. 

Když jde člověk na příběh o tom, jak je Will Smith psychicky na dně, přemýšlí o sebevraždě a všechno okolo sebe buď nenávidí, nebo ignoruje, tak z toho moc divácky příjemná podívaná nebude. Přesto se Collateral Beauty v některých momentech z jakýchsi absurdních důvodů snaží tvářit jako hřejivě lidský film, u něhož byste měli obejmout svou drahou polovičku a být rádi na světě. Přitom jde občas o až brutálně nekompromisní drama, jehož sdělení „prostě se s tím srovnej, život jde dál“ je skoro až cynické. Není to zábavné, není to moc dojemné, neumí to překvapit. Ale jsou tu ti herci a ti by to měli všechno protlačit dál, ne? 

No… ne. Collateral Beauty se chystalo vcelku dlouho a motala se kolem něj celá řada hvězd a dokonce se mluvilo o oscarových ambicích, bohužel tenhle zoufale obyčejný příběh, který se marně pokouší hrát na mysteriózní notu, nedává nikomu z lidí před kamerou šanci předvést něco zajímavějšího. Jo, každý tu má svoje malé trauma, z něhož se musí vykecat, nebo kvůli němuž potřebuje trošku popostrčit ke štěstí nebo vyrovnání se s osudem, ale ani jednou to nepřekvapí. Norton, Winslet a Pena si zkrátka rozdělí Knightley, Latimorea a Mirren, střídavě si povídají a pak se vyrovnají s tím, co zrovna trápí jejich srdíčko. 

Přehrajte si trailer Jako kdyby ani nikdo neměl snahu cokoliv vymýšlet, na scénu jednoduše dorazí trojice postav, které ví, co v ten pravý moment říct a nakonec to papírově skončí dobře. I když při troše přemýšlení je i ten dobrý konec vlastně dost krutý. To ovšem není tak podstatné. Horší je, že jindy výteční herci skončili jako zajatci banálního a nezajímavého příběhu, jenž skončí přesně tak, jak si po dvaceti minutách budete myslet a mezi tím nedovede rozesmát, dojmout, nedonutí zamyslet se a spíš jen otravuje tím, jak moc vážně bere sám sebe.

Collateral Beauty nemá krom slavných ksichtů na plakátě co nabídnout a nebýt jich, tak by to mohla být druhořadá uslzená podívaná z Hallmarku nebo jiné stanice zaměřující se na nenáročné divačky, jimž ke spokojenosti stačí, že je to barevné a každých pět minut se hrdinové alespoň jednou obejmou. Ačkoliv se tahle hvězdně obsazená věc pokouší tvářit osudově, láskyplně a důležitě, jde ve skutečnosti o dokonale prázdný film, kde jen těžko najdete něco, co by stálo za výraznější pozornost. Krom těch hereckých es nucených hrát na půl plynu.