„Tělo má vlastní instinktivní inteligenci, která nás vede, pokud jí nasloucháme,” říká debutující režisérka Urška Djukić, která při natáčení své prvotiny vycházela i ze zkušeností z vlastní výchovy. Podobná věta zaznívá i z úst volnomyšlenkářské Any-Marie, jež iniciuje tělesné probuzení zakřiknuté protagonistky.

Šestnáctiletá Lucia přichází do katolického pěveckého sboru a její přísná, úzkoprsá matka si jistě představuje, že tento kolektiv posílí dívčino (už tak pevné a až naivně přímočaré) náboženské smýšlení. Důvtipná, leč tichá a neprůbojná Lucia si okamžitě padne do oka s Anou-Marií, která neotálí s nabídkou nanášení rtěnky a make-upu – což je jen první z mnoha pokušení, jimž dosud extrémně zdrženlivá hrdinka jen těžko odolává. A jakmile sbor vyrazí na víkendové soustředění z domovského Slovinska do nedalekého italského kláštera, vliv restriktivní Luciiny matky se vytrácí a hormonálně rozbouřená dívka čelí dosud neznámým situacím.

Ty jsou spojeny nejen se svůdnou Anou-Marií, jež Luciu zasvěcuje do různých rovin ženství, ale i s živočišně působícím italským dělníkem, který se účastní klášterní renovace. Rušivý vliv stavařů na klidný život řeholnic zhmotňuje i nedopatřením poškozená socha Panny Marie, k níž se Lucia pravidelně obrací. A výraznou roli v příběhu hraje i místy směšný, místy hrozivý dirigent, zajišťující pořádek a poslušnost členek sboru za každou cenu. Právě on je také zodpovědný za nejvyhrocenější scénu celého filmu, působivě kontrastující s prosluněnou idylou mnohých jiných okamžiků.

Díky jeho přítomnosti se občas nabízejí paralely s tuzemským Sbormistrem, snímek Uršky Djukić se však zabývá přece jen něčím jiným než zneužíváním moci – totiž citovým i tělesným probuzením dospívající Lucie, jež se ke své škodě vyskytuje v prostředí, které takto přirozeným procesům zrovna nesvědčí. Jde tedy o coming of age drama, které oproti množství tematicky podobných titulů (na něž lze ve festivalové nabídce vcelku pravidelně narážet) nabízí citlivě a přitom efektně zpřítomněnou sensualitu.

Ta se odráží na práci se zvukem a především v kameře, často si vybírající neotřelé a nečekané detaily těla či výmluvných pohledů. Na vyznění se podílí i stísňující ořez obrazu či občasné prostřihy na kvetoucí floru, básnicky (ačkoli nepříliš originálně) vystihující hrdinčin rozkvět. Ve srovnání s motivicky blízkou Benedettou tudíž aktuální titul působí vyloženě cudně a subtilně, nepokouší se téma bulvarizovat ani nijak jinak lacině vytěžit.

Zatímco zpočátku Lucii fascinuje pohled na (z hlediska křesťanské symboliky významný) olivovník rostoucí uprostřed klášterního dvora, později s nemenším úžasem věnuje své pohledy lidským bytostem, najednou nahlíženým skrze optiku tlumených vášní. Vyzdvižení si zaslouží výkon debutující Jary Sofije Ostan, v jejíž tváři se zračí nejen něha a citlivost, ale i nebanální hloubka, díky níž může dětinská hrdinka před očima diváků vyspívat. Její postupná proměna přitom působí uvěřitelně, civilně a v závěru, který poeticky kombinuje dřívější motivy do povznášejícího tvaru, se tak loučíme s o něco dospělejší a sebeuvědomělejší postavou, nežli jakou jsme sledovali na začátku.