S ročním zpožděním se do našich kin dostává nové drama rakouské režisérky Jessicy Hausner Club Zero. Nejde sice o vavříny ověnčený snímek, neboť se loni nedokázal prosadit v těžké konkurenci festivalových hitů, jako je Anatomie pádu, Zóna zájmu a další, nicméně vaši pozornost si určitě zaslouží. Už jenom proto, že si bere na mušku novodobou formu fanatismu, kterým není nic jiného než pocit odpovědnosti mladých lidí za osud celé planety. A přistupuje k němu tak sugestivním způsobem, že se vám bude místy dělat špatně. Tady totiž půjde o uvědomělé stravování mladých lidí, kde stačí málo, aby přeskočila jiskra a máte zaděláno na neřešitelný problém.

Učebna soukromé střední internátní školy se plní žáky ve školních uniformách. Pestrá skupina kluků a holek nejrůznějšího sociálního původu si pomalu sedá na první hodině nového předmětu, jehož název zní „uvědomělé stravování“. Každý z nich si ho vybral z jiného důvodu. Někdo chce zachránit planetu, jiný by rád bojoval proti nadnárodním potravinářským řetězcům, další potřebuje zlepšit kondici pro sport anebo jenom získat nějaké extra kredity kvůli stipendiu. Motivace je různá, ale jedno mají společné – učitelku. A tou je slečna Novak (Mia Wasikowska). Její nekonvenční přístup ke stravování se zdá být pro elitní školu plnou bohatých dětí ideální – mladí lidé totiž přemýšlejí o okolním světě. A nejsou s ním spokojení. Minimálně někteří z nich. Nabídnout jim možnost hlouběji se zamyslet nad tím, co jí, se pro ředitelku školy (Sidse Babett Knudsen) zdá být dobrý nápad. Ostatně slečnu Novak doporučila školní rada složená z rodičů, tj. sponzorů školy. Proč jí tedy nedat šanci?

Club Zero: FOTOGALERIE

Poruchy příjmu potravy jsou nebezpečím, jehož dopady na vývoj mladých lidí nelze podceňovat. To je ústřední nosná myšlenka filmu, na níž Jessica Hausner společně s Géraldine Bajard (Malý Joe) postavili svůj scénář. Jde o téma samo o sobě natolik závažné, že by s přehledem utáhlo celovečerní film. Scénáristické duo se však rozhodlo jít ještě dál a ukázat, jak lehce se může mladý člověk dostat do osidel fanatismu, aniž by se muselo nutně jednat o náboženský fundamentalismus. Ačkoli v dnešní době může být náboženstvím prakticky cokoli – od technologií přes sociální sítě až po zdravé životní styly opírající se o hluboké nevyvratitelné pravdy. Pokud se k nim přistupuje dostatečně ideologicky. A slečna Novak má ve své ideologii úplně jasno. Z hodin uvědomělého stravování se postupně stane sektářské vymývání mozků, jemuž ředitelka školy ani rodiče samotní nedokážou nijak zabránit. Protože žijí v přesvědčení, že je o jejich děti dobře postaráno. Stačí přece zaplatit tučné školné a slepě věřit, že učitelé přebírající odpovědnost za výchovu mladých lidí odvedou dobrou práci. 

Zbavování se rodičovské odpovědnosti za vlastní potomky je druhým leitmotivem příběhu, jenž se jako Ariadnina nit proplétá osudy jednotlivých dětí a jejich rodičů, mezi nimiž najdete typickou škálu společenských archetypů od matek samoživitelek až po bohaté podnikatele. Je umístění dítěte do prestižní internátní školy zdravou formou investice do vzdělání, nebo se tím rodiče alibisticky zbavují odpovědnosti za jejich výchovu? A může vůbec rodič nabídnout dětem to, co mladí lidé potřebují, když jim vlastně vůbec nerozumí? Konflikt rodičů s dětmi se tím dostává na třetí místo v pořadí silných témat, na něž Club Zero upozorňuje. Problém je, že tak činí formou, jejíž emoční dopad na diváka není takový, jak by si zvolená témata zasluhovala.

Nechtěl jsem tvrdit, že za to může režijní přístup Jessicy Hausner, ale je to tak. Hausner se totiž jako režisérka postupně specializovala na odtažité nazírání traumatizujících témat před jejich hlubokým prožíváním. Už její předchozí filmy – Lurdy, Láska šílená a Malý Joe – vykazují znaky převážně formálního předestírání problémů a lehce odosobněného nazírání na prožívaná traumata. Club Zero jde v tomto směru nejdál, když nechává všechny mladé herce (resp. neherce) odříkávat jednotlivé věty ze scénáře bez jakékoli pocitové hloubky. Místy to navozuje dojem, jako kdyby měli problém vyjádřit se v angličtině, což je ale podle všeho účel, protože se pohybujeme v mezinárodním prostředí, kde angličtina nemusí být nutně mateřským jazykem všech školáků. Ve výsledku to navozuje dojem dokumentárnosti, stejně jako statická kamera Martina Gschlachta, velmi často zabírající jednotlivé herce čelně, bez úmyslu zaranžovat danou scénu s jakoukoli jinou než dokumentární potřebou. Ačkoli jde o jasně deklarovanou autorskou vizi Jessicy Hausner, nemůžu se ubránit dojmu, že zvolený koncept částečně ubírá na celkové uvěřitelnosti příběhu. 

Přehrajte si trailer Kdo naopak exceluje, to je australská hvězda Mia Wasikowska (Alenka v říši divů, Purpurový vrch). Její slečna Novak je od začátku velmi nečitelnou osobou, z níž pomalu rozkvétá prvotřídní fanatik slepě věřící všemu, co nebohým dětem obratně vkládá do hlavy. Přesvědčení, že koná vyšší dobro, je stejnou měrou uvěřitelné jako strašidelné a postupné pohlcování nevinných dětských obětí je zpracováno způsobem, ze kterého vás bude mrazit. Tísnivou atmosféru něčeho obludného, co se skrývá pod rouškou školního předmětu, vhodně prohlubuje částečná absence hudby (s výjimkou rytmických dechových cvičení slečny Novak), nebo naopak intenzivní disharmonické „melodie“ Markuse Bindera, jenž za svou prvotinu získal cenu European Film Awards.