Nemáme za sebou ještě ani třetinu roku a v amerických kinech už měly premiéru tři remaky asijských hororů. Ani jeden z nich nijak zvlášť nevydělal, žádný nebyl přijat kritikou pozitivně a na všechny se nejspíš do příštího roku zapomene. Zmeškaný hovor se našim kinům vyhnul a podle všeho je to jen a jen dobře, Oko s Jessicou Albou jsme si sice v přítmí kinosálu vychutnat mohli, ale za moc to nestálo a co se týče novinky s názvem Clona, o moc lepší to nebude.

Člověk by si myslel, že vlna, kterou nastartoval Gore Verbinski se svým Kruhem, opadne. Filmy o vraždících Asiatkách v bílých šatech od doby, kdy Samara vylezla ze studny, nebyly moc komerčně úspěšné, ale dokud filmařům stačí pár milionů na druhořadné herce a okoukaný duchařský příběh, asi se jich nezbavíme. Tvůrcům Clony se však musí nechat, že měli alespoň snahu být když ne už jiní, tak alespoň dobří. Máme tu asijského režiséra, asijské obsazení a do jisté míry i asijskou atmosféru. Přesto to ale na dobrý film nestačí.

Přiznám se, že originální thajský Shutter jsem neviděl, takže nebudu schopen porovnat ho s americkým remakem, podle všeho ale platí klasické „v podstatě stejné, ale horší než originál.“ Hlavním hrdiny jsou tentokrát novomanželé Ben a Jane Shawovi. Ben je fotograf a rozhodne se svou ženu vzít na svatební cestu do Japonska. Cestou však mladý pár srazí na silnici podivnou dívku v bílém. Když se Jane po nárazu probere, zjistí, že tam, kde by mělo ležet bezvládné tělo nebo kde by měla být alespoň kaluž krve, není nic. Avšak tahle podivná nehoda bude mít pro oba dva nedozírné následky. Nejdříve se na jejich fotkách začnou z ničeho nic objevovat podivné bílé skvrny a postupem času začne jít i o život. Jane i Benovi je už jasné, že mají co dočinění s duchem. A to dost agresivním. Co ale chce a proč si vybral zrovna je, to budou muset zjistit sami. A to hodně rychle.

Příběh zrovna originalitou neoplývá. Máme tu naštvaného ducha, sympatickou hrdinku, která většinu času netuší, co se to okolo ní děje a pochopitelně i nějaké to temné tajemství. A jako vždycky – pointu jako vrata. Je tu prostě všechno, co by správná předělávka asijské hororové bomby měla mít. Režisér Masayuki Ochiai (v půjčovnách můžete narazit na jeho starší horor Infekce) dokázal sice všechno dohromady smíchat do koktejlu, po němž divákova střeva nebudou trpět, ale o nějaké výrazné chuti se také mluvit nedá. Ve Cloně všechno funguje tak, jak má. Tak, jak člověk, který nevyrazil do kina na svůj první horor, čeká. A to je právě ten problém.

Clona je jako gulášovka z pytlíku. Na obrázku vypadá báječně, po dvou talířích zmizí i hlad, ale o nějakém zážitku se mluvit nedá. Film umí být ve správných momentech poměrně napínavý, občas se objeví i nějaká solidní lekačka, ale nejspíš si člověk při sledování nikdy neřekne „sakra, tohle jsem nečekal!“ Kdyby se Clona objevila řekněme před třemi lety, mohla fungovat výborně, dnes ale nabízí jen něco, co už jsme viděli mnohokrát. Není tu žádné překvapení, není tu žádná scéna, která by byla hodná zapamatování a není tady zkrátka nic, co by z Clony dělalo něco víc, než jen čistě průměrný horor.

Na druhou stranu i když si film žádnou velkou pochvalu nezaslouží, vyloženě hanit se také nebude. Jak už bylo několikrát zmíněno – všechno je na svých místech. A popravdě někdy to k úspěchu stačí. Například u hereckých výkonů. Rachael Taylor (blonďatá hackerka z Transformers) sice není nová Meryl Streep a během filmu nemá moc šanci předvést svoje herecké umění, ale na druhou stranu těch osmdesát minut v její společnosti nikoho neurazí. Ví, kdy se má tvářit vystrašeně, kdy zamilovaně a kdy má být naštvaná. Svoje si zkrátka odehrála s přehledem a na rozdíl od Jessicy „mám sice tělo modelky z obálky Maximu, ale můj univerzální úsměv už většinu lidí k smrti irituje“ Alby není ani trochu otravná. Joshua Jackson je na tom víceméně stejně.

Jak moc se vám Clona bude líbit závisí jednoduše na tom, kolik podobných filmů jste už viděli. Já osobně přiznávám, že asijské horory nemám nijak zvlášť nakoukané a jejich americké remaky také zrovna nevyhledávám. I přes to mi ale Clona už neměla co nabídnout. Při jejím sledování jsem měl zkrátka od začátku do konce pocit, že už jsem to minimálně jednou viděl. To, co bylo před pár lety nové a děsivé, je dnes už jen žánrové klišé, se kterým se zkrátka počítá. Tvůrci nedokázali překročit pomyslnou hranici a nepodařilo se jim ze škatulky „zbytečný americký remake“ přelézt do sekce „skutečně dobrý film.“ Na druhou stranu pokud ještě nemáte podobných filmů dost nebo jste se s nimi ještě nikdy nesetkali, klidně do kina můžete vyrazit. Buď dostanete svou pravidelnou dávku strašidelných emocí, nebo si rozšíříte své hororové obzory. Většina lidí ale nejspíš do týdne zapomene, že Clonu vůbec viděla.