Nejdojemnější film roku? Clerks 2! Nejcitlivější snímek o přátelství? Clerks 2! Romance sezóny? Clerks 2! Nepopírám, že mají tyhle halasné výkřiky zakrýt obligátní recenzentský problém s prvními odstavci, nicméně každý kdo zná první Clerks, neboli Mladé muže za pultem, jasné to adepty na štempl s písmeny V. I. M., musí být takovými přídomky minimálně překvapen. Kevin Smith se totiž vrátil mezi své filmem, který možná není takový, jaký jsme předpokládali, že bude, ale snad právě díky tomu tak výtečně funguje. Druhá partie s Clerks, totiž není jen dalším vařením fungujícího konceptu, v němž se „nevinně“ míhají popkulturní odkazy, přisprostlé hlášky a jemně dávkované existenciální pravdy, ale vnitřně snad až seriozním dílem o duševním dozrávání. Vyzrálým filmem o důležitých věcech. Vašim rodičům to tváří v tvář dialogům o polykání oslího semene nevysvětlíte (vzdejte to předem), pokud vám ale poetika filmů Kevina Smithe alespoň trochu přirostla k srdci - ponejlépe pak v rámci jeho nízkorozpočtového debutu – připravte své přijímače na pozoruhodný comeback.

Fenomén Smith, natož jeho vliv na mou osobu i naši redakci (s čestnou výjimkou Shushiky) nemíním potisící pitvat. Kdo zná, ví. Kdo nezná, nepochopí. Ale možná si z jiných míst na internetu vybaví chvíle, kdy Smith opustil svůj mikrokosmos v New Jersey a odevzdal se hollywoodskému mainstreamu. V Tátovi na plný úvazek se vzdal svých svébytných vyjadřovacích prostředků a zpracoval vážné životní momenty do těžko identifikovatelného středoproudého kusu. Neodsoudili jsme jej za to (ostatně, tenhle úkrok i přes svou smířlivost a ulepenost nezavdával důvody k nevolnosti), ale spolu se všemi ostatními, samotného Smithe nevyjímaje, jsme cítili, že Ben Affleck přebalující se svým dědou mimino nemá žádoucí návaznost na vraždění hovnodémonů a dialogy typu „Vykouřila 37 ptáků!“ - „V řadě za sebou?“

Clerks 2 znovu dokazují, že v rukopisu, jenž je Smithovi vlastním, jsou všechny ty – děti, zakryjte si oči, budu citovat - kundy, děvky, pračuráci, žiďáci, negři nebo gádžové, podobně jako ještě mnohonásobně peprnější výrazy pro mystérie orálního, análního nebo skupinového sexu, zoofilie, pedofilie či LOTRofilie jen svébytnými prostředky k popisování podstatných momentů ve světě tvorů odkojených na Star Wars. Vulgarity a zběsilé promluvy o věcech, o nichž se na plátně obvykle nehovoří, Smithovi pořád pomáhají importovat do filmu realismus, vtip a hlavně nesmírně funkční nástroje k zachycování netriviálních existenciálních elementů, které v cukrkandlovém aranžmá Táty na plný úvazek vyznívaly spíš směšně. Právě v tom jsou druzí Clerks jedineční – tematizují přátelství dvou loserů, kteří se už třicet let kopou do zadků v jednom malém obchůdku, řeší osudové lásky, romantické představy o vztazích, strach z nového života i znechucení z toho stávajícího, ale tím že tak činí o pauze mezi dialogem o nadměrně vyvinutých klitorisech a o nadržených školačkách klátěných na kuchyňské lince, přitahují nás mnohem blíž jak k Randalovi a Dantemu, tak i k duši celého filmu.

Pokud Kevin Smith před natáčením tvrdil, že si jeho Clerks po letech zevlování konečně uvědomí, že je v Kristových letech potřeba něco konečně udělat se životem, dokázal se s tímhle tématem vypořádat opravdu bravurně. Aniž by své charaktery obral o cokoliv z jejich „já“, aniž by se zřekl flákačské poetiky, dokázal se Smith věcně a neústupně vyrovnat s tak prchavou a těžko pojmenovatelnou premisou. Mezi zachycením života a jeho vtěsnáním do žánrových škatulek je obrovský rozdíl, Smithovi se tak strašně obtížný čin podařil způsobem. který může až, jakkoliv pateticky to zní, vhánět slzy do očí. Není to dojetím z mimofilmových okolností, z toho, že se vrátily oblíbené postavy i jejich loutkovodič, ale z talentu vybrat z nekonečné nabídky vůkol to DŮLEŽITÉ. Vyčlenit ze skleníku plného sazenic marihuany ty nejsilnější kusy, nenápadně se o ně starat se zvláštní pečlivostí a jakmile vyrostou do větší výše než ostatní, „smotnout“ je i s těmi ostatními. Jejich účinek nebude okamžitý, ale po pomalém nájezdu, který může překrýt i dvě hodiny po závěrečných titulcích, ba i po druhém třetím zhlédnutí, bude mít o to větší sílu. Clerks 2 si navíc na rozdíl od šlechtěné trávy nemusí vypomáhat halucinogeny. Vystačí si sami se sebou, známými postavami a žitou zkušeností publika.

Smithův návrat ke kořenům pochopitelně nebude chutnat všem, už jenom proto, že se nepokouší tempově stačit mainstreamu. Lidé se v zóně Kevina Smithe tradičně nebaví jako normální lidé, tj. pomocí rozhovorů, ale dlouhými monology, do nichž ta či ona postava pouze vstupuje, tak aby se dlouhý proslov dokodrcal k pointě. U Smithe nic nového, ostatně právě svým monologickým stylem se proslavil ve svých scénářích. Ale pokud na éru Clerks a Hledám Amy už příliš nepamatujete, může vám dobrých třicet minut trvat přeorientování vlastních recepčních center na tenhle způsob filmové řeči. I já jako ortodoxní Smithofil jsem se musel několik scén rozkoukávat. Těžko to ovšem chápat jako nějaký nedostatek, protože Clerks 2 jsou v tomto ohledu maximálně konzistentní, a hlavně, jak říká kolega Mr. Hlad: „Není to ku*va žádnej Jay a Tichej Bob vrací úder“. Má pravdu, protože Clerks 2 se svým upřímným, zemitým stylem, který si formální skopičiny schovává až na jeden vypjatý monolog s kroužící kamerou, blíží víc Hledám Amy nebo Linklaterovu Před soumrakem než taškařicím z ranku Jaye a Tichýho Boba a Dogma.

Smith zaválel. Cenu jeho vítězství navyšuje skutečnost, že emoce, dojetí, závan nostalgie a několikero mudrlantských postřehů precizně funguje i v neučesané formě prvních Clerks. Jistě to napomůže, aby pocity nevyvětraly tak rychle jako obvykle z precizně vycizelovaných filmů vyprchávají (viz třeba Telefonní budka). Jistě, Smith si k navození nálady často a rád pomáhá songy se samonosným feelingem a nechá ulítávat pocity na cassidyovské Raindrops Keep Fallin' on my Head, když už by se ale jeho režie mohla zdát průhlednou, nasadí neuvěřitelně vystavěnou katarzi, kdy se všechno podstatné rozřeší na pozadí „mezidruhové erotiky.“ A muzikálová scéna? Hotová fantazie, kterou dokázal krejčí na režijní stoličce vsadit i do nadmíru statického celku naprosto bezešvě. Za normálních okolností bych Clerks 2 označil za osobní film a odkráčel s maximálním hodnocením vstříc invektivám ostatních. Přeci jenom, Star Wars pro mě budou vždycky jedinou trilogií, Pána prstenů jsem už kdysi dávno zesměšňoval úplně stejným stylem jako Randal (teď nemluvím o Frodovi v posteli, ale o „chůzi“...), muzikálová čísla jsou pro mě i v pitominách rodu 10 důvodů proč tě nenávidím hotovou slastí a filmy o vztazích, životě a srdečních výbojích na mě vždycky působí víc než artistní onanie o matkách samoživitelkách na okraji společnosti. Jenže v nadšení z Clerks 2 nejsem zdaleka osamocen.

Smith proto zjevně nenatočil film pouze pro mě :-), ale pro celou naši generaci filmových fanoušků, kteří nacházejí ty provařené „hluboce lidské filmy“ a „porozumění pro naše slabosti“ před Quick Stopem. Rodiče mají od tohohle Hřebejka s Jarchovským. My Kevina Smithe. A ten nás proto bude bavit, ať zrovna hledáme Amy, Justice, Peťu, Míšu nebo vesmírnou Sílu.