Začínat každou recenzi na nový film Rennyho Harlina tím, jak měl tento režisér Smrtonosné pasti 2 a Cliffhangera v 90. letech našlápnuto do první režisérské ligy, by bylo... ale moment! Takhle jsem přece začínal recenzi na Cizince: Kapitolu 1 přesně před rokem. Tak proč to opakuji? Nejspíš proto, že druhý díl trilogie o vraždících psychopatech z městečka Venus v Oregonu, co mají slabost pro strašidelné masky a bezbranné oběti, nepřináší vůbec nic nového. A kdybych udělal CTRL+C a CTRL+V, odpovídalo by to stejné tvůrčí invenci, jakou projevili autoři druhých Cizinců. Ti totiž pokračují v tom, co tady bylo dohromady už třikrát. Poprvé v roce 2008 s Liv Tyler a Scottem Speedmanem, podruhé o deset let později jako přímé pokračování a potřetí před rokem, kdy někdo dostal skvělý nápad natočit remake a udělat z něho hned celou trilogii. A to za situace, kdy zápletka se vejde na jeden list sešitu o velikosti poznámkového bloku.

To by samozřejmě u hororu nemusel být zásadní problém. Ostatně zkuste popsat děj jakéhokoli slasheru – i tomu největšímu grafomanovi zbude na stránce místo na pěknou ilustraci jako ve čtenářském deníku. Mnohem větší problém je, že druhý díl Cizinců nepřináší vůbec nic zajímavého. Znovu tady máme trojici psychopatů rekrutujících se z řad anonymní masy obyvatel Venuse a ačkoli se Harlin a scénáristé Alan R. Cohen a Alan Freedland snaží, aby to celé bylo bohatší a nestereotypní, je to ve výsledku chudší a stereotypnější než jednička. Což je samozřejmě dáno tím, že prostřední díl postrádá úvodní napětí z jedničky, kde se postupně budovala atmosféra založená na jednoduché premise být ve špatnou dobu na špatném místě, a zároveň zde chybí potřebná eskalace typická pro krvavé finále.

Druzí Cizinci začínají přesně tam, kde skončila jednička. Maya (Madelaine Petsch) se probouzí v místní nemocnici a zjišťuje, že její snoubenec Ryan nepřežil krvavé řádění maskovaných zabijáků. Zpočátku se zdá, že je všechno v pořádku, ale divně se tvářící šerif je jenom předzvěstí toho, co Mayu čeká. Zvěst o tom, že přežila, se totiž brzo roznese po celém městečku a zabijácké masky se znovu vydají po Mayiných stopách. Ty je zavedou nejprve do nemocnice, pak hluboko do oregonských lesů, abychom se vrátili zpět na místo činu z jedničky a odtud do dalšího domu, odkud se zase prchá do lesů a pak to skončí.

Ne, to není spoiler. To je varování, abyste věděli, co vás čeká. Velmi neuspokojivý zážitek, při němž si budete říkat, kde byste byli, kdybyste za každý horor, kde oběť nemá v mobilu signál, dostali dolar. Cizinci: Kapitola 2 by vám totiž pár doláčů přihodila. A to opakovaně. Chápu, že oregonské lesy nebudou mít nejhustější pokrytí, ale i tak – skutečně se nešlo vyhnout těm absolutně největším klišé všech hororů moderní doby? A to platí o celém tom nahánění nebohé Mayi po lesích a chatách. Je sice fajn, že od home invasion jsme přešli ke slasheru a už od úvodní lokace v nemocnici je zřejmé, že počet mrtvých bude oproti jedničce pravidelně naskakovat, na druhou stranu je každá nová scéna tak předvídatelná a bez nápadu, až vám to po čase přijde absurdní. Maya vždycky před vrahy uteče, potká někoho z místních a ten je okamžitě zavražděný maskovanými zabijáky. A to takovou rychlostí, že brzo začnete mít o obyvatele Venuse strach, aby tam vůbec někdo přežil do třetího dílu.

Autoři se rozhodli jinak velice stereotypní děj protnout několika flashbacky, které mají sloužit jako backstory pro jednu z vražedkyň – Dollface. A vlastně i pro Scarecrowa. Nápad je to bohulibý, kdyby ovšem původní pointa nespočívala v tom, že vrazi jsou naprostí cizinci. Taková totiž byla myšlenka předlohy. Totiž že zlo se děje bez zjevných příčin a otázka, kdo je vrah, postrádá jakýkoli význam, protože divák jeho identitu beztak nemá s kým ztotožnit. Cizinci nikdy nebyli jako Vřískot, kde je odhalování pachatele součástí příběhu. Cizinci mrazili tím, že vraždy se děly bez jakéhokoli vztahu k obětem. „Protože jste tady byli,“ vysvětluje Dollface na konci jedničky Maye. Toho se drží i nová trilogie, když na úvod autoři zopakují, kolik tisíc lidí je v USA ročně zavražděno „náhodou“, tj. bez jakékoli hlubší vazby mezi obětí a vrahem. Druzí Cizinci toto paradoxně opouštějí a ukazují nám, kdo byla Dollface a proč vraždila. A taky odpovídají na otázku, kdo je ona pověstná Tamara, po které se ptají divně vypadající děti z každého předešlého dílu. Ani jedno ale není příliš uspokojivé právě proto, že to nemá pro děj žádný význam.

Některým scénám musím nechat, že obsahují pěkné momenty využívající nejrůznějšího prostředí, v němž se Maya musí ukrýt před pronásledovateli. Najdete zde i několik zajímavých nápadů, které dokážou potěšit fanoušky žánru a chvíli to vypadá, že se bude hrát na psychologii díky paranoie, kterou v Maye vyvolává prostředí, kde vrahem může být naprosto kdokoli. Ale ve výsledku je to strašně málo. Maya na jednu stranu získává v neustálých honičkách zkušenosti a v kurzu sebeobrany by patřila do středně pokročilých, scénář jí ale stejně nedovolí nic jiného než prchat z místnosti do místnosti a zamykat za sebou chatrné západky, s nimiž by si snadno poradil každý začínající psychopat.

Přehrajte si trailer Díky potitulkovým scénám se můžeme utěšovat, že v posledním díle, jenž přistane v kinech příští rok, nás čeká jedna velká tučná zabijačka, ale vážně – kdo se na něco takového může těšit? Skalní fanoušci předlohy musí být ze dvojky rozčarovaní, protože se opouští původní koncept, aniž by byl nahrazen něčím nosným. A tajemství, kdo že se to ukrývá za maskami zbývajících psychopatů (nebo snad i nové Dollface?), nehraje v příběhu žádnou podstatnou roli, když zde chybí jakékoli pojítko mezi nimi a Mayou. Ale co už, vydrželi jsme to až sem, tak si za rok řekneme, jak to dopadlo. Třeba nás Harlin překvapí. Víc pokusů už nemá.