Bývaly doby, kdy se Jason Statham otáčel na černém trhu a snažil se prodat falešné šperky. Bývaly i doby, kdy se jako model proháněl po molu a stavěl se do fotografických póz číslo dvacet šest. Tohle všechno bylo předtím než ho potkal Guy Ritchie a udělal z něj hvězdu. A dál už to všichni známe. Jason Statham si k dnešnímu dni vykřesal neohrozitelný statut filmového bankovního lupiče lomeno nekompromisní mlátičky číslo jedna. Malý, ale přitom velký chlapík, jehož portfolio pro příští rok a půl pojme Kurýra 3, Crank 2, pokračování Italian Jobu a Death Race od Paula W.S. Andersona, se zase jednou vrací – a kde jinde než v roli bankovního lupiče lomeno nekompromisní mlátičky. Číslo jedna.

Věčný rutinér se štěstí na herecké hvězdy, Roger Donaldson si pro svůj film vybral sérii skutečných událostí, které buď byly zcela nebo naopak nebyly vůbec vysvětleny a souvisejí s komplikovanou loupeží v sedmdesátých letech, která ovlivnila mnohem víc lidí než měla. Úvodní nápis „Bank Job – Based on True Events“ sice zprvu působí poněkud legračně, ke konci se ale dočkáte pořádného dovětku a všechno to získá jakýsi hlubší smysl. Což je takový legrační paradox. Donaldson totiž pojímá svůj film jako stylistické cvičení v žánru heist movies, jako tu úplně klasickou hravě-napínavou show pro partu zlodějíčků a jejich velký plán. Aura „skutečných událostí“ padá s prvním podhledem či jinou vizuální finesou, kterými je lehce pokřivená optika filmu přeplněna a zůstává jen klasická žánrová hra, kde jsou darebáci za sympaťáky a ještě větší darebáci naopak démonizováni na pomyslnou hranici společenské únosnosti.

Je to zábavné, je to líbivé a je to vlastně i dobře natočené. Tedy až na pár scén, v nichž Donaldson ví, jak chce věci říct, ale nějak mu nejdou pod ruku ty správné věty. Vykrádačka bankovního trezoru se neobejde bez logických kiksů a „významných proslovů“, kdy přes sebe všechny postavy sborně hlučí, že musejí rychle vypadnout a to tak, že „bloody now“. Nebyl by to problém, kdyby se partička již od začátku vyprofilovala do klidných nepřehrávajících profesionálů, kteří když něco řeknou, tak víte, že je to pravda. Parta kolem Bank Jobu se na první pohled výrazněji nezná a už po patnáctiminutové expozici jde na věc. Výsledkem je filmový mančaft, jehož společný osud je vám ukradený a staráte se jenom o ty plakátově výraznější persóny – tedy o Terryho (Jason Statham) a jeho femme fatale, která je, přirozeně podle všech žánrových pravidel, mnohem atraktivnější než Terryho filmová manželka.

Provedení samotné loupeže je klasickou úlitbou scénáři, ve kterém jde ve skutečnosti o něco úplně jiného – tedy nějaké to kopání, mlžení před policajty, jedna vypjatá situace s užívání si nabytého mamonu. Dohromady nic extra a z hlediska časomíry záležitost na dvacet minut prošpikovaná spíše nadsázkou než poctivým zlodějským řemeslem. Přesto by film mohl v tomhle bodě skončit a bylo by to vlastně docela fajn. Jenže přichází dějství číslo dvě se svými komplikovanými pletkami z vládních kruhů, pornografickým králem (kterého hraje David Suchet a je divný) a černošským radikálem, který vzdává hold Malcolmovi X (a rozhodně je ještě divnější). Příjemná zlodějská pseudogangsterka se přelívá v lehce nesrozumitelnou kombinatoriku, do které jako by tak úplně neviděli ani sami protagonisté, natož vy. Postavy přicházejí a odcházejí, ukazují si fotografie, vedou zvláštní řeči a mezi tím vším pobíhá Jason Statham a snaží se udělat si v tom pořádek. Vypadá při tom za všech okolností cool, o tom žádná. Ale to, že vás to skutečně baví, si budete spíše namlouvat s ohledem na výbornou první polovinu.

Ono je přitom objektivně všechno na svém místě. Herci jsou fajn, atmosféra je fajn a nechybí tomu takový ten správně bezstarostný švih, který si spojíte se slovy „film“ a „oddech“. Jenže… chybí tomu zkrátka výraznější jiskra. Něco, kvůli čemu byste byli ochotni film citovat do zblbnutí nebo si jej prostě a jednoduše zamilovat a schovat pro další použití. Donaldson nevdechl svým líbivě stylizovaným obrázkům život, přestože je z každého záběru cítit, že je velice schopný a v podstatě na to má. Přes neoddiskutovatelné osobní kouzlo plné charakteristických elementů 70. let - i přes komplexně výbornou vizuální stránku – mám prostě pocit, že to mohlo být lepší. Méně komplikované, méně záludné a více napínavé v tom smyslu, kdy se vám zrychluje dech a zatoulaná kapka potu cestuje směrem od čela k nosu. Posloucháte přitom mechanismus trezoru a váš divák se tetelí blahem.

P.S. Trochu mě zaráží, že se na dalším filmovém plakátě v řadě Jason Statham stylizuje jako „driver“, který to všem natře. Přitom ve filmu nesedí za volantem ani jednou. Hm. Inu to, co lidé chtějí vidět, asi přece jenom prodává film líp než to, co v něm ve skutečnosti je :).