Každé boxerské utkání má svůj vlastní příběh, svou vlastni kauzalitu. Naneštěstí tvůrci Christy na to zapomněli jak v mikrosvětě ringu, tak makrosvětě celého snímku, jímž se probojovává Sydney Sweeney. 

Christy vypráví o životě legendy ženského boxu 80., 90. let a vlastně i nultých let Christy Salters Martin a dělá dobře, když v titulu vynechává její příjmení. Její příběh totiž není jen příběhem sportovního úspěchu, ale též domácího násilí a homofobie, s níž se Christy musela po většinu života potýkat. 

Snímek otvírá v momentě, kdy se Christy ještě stále vidí jako basketbalistka, která se jen ze zvědavosti přihlásila do amatérského boxerského klání. A ejhle, je to přirozený talent v rozdávání nakládaček. Soupeřky decimuje a rychle zaujme i profesionální trenéry. 

Jsme vrženi doprostřed věcí, aniž bychom cítili emocionální zmatek hrdinky, které se mění život a která musí pod tlakem rodiny a okolí potlačit svou sexuální orientaci, a zároveň udržovaní v nežádoucím odstupu na délku paže. Sledujeme Christyinu cestu od začátků až k tragédii z povzdálí, aniž bychom dokonale věděli, co přesně která scéna znamená. 

Je obtížné se dovtípit, v jakém vztahu jsou mezi sebou postavy, nebo co je na Christyině způsobu boxování tak mimořádného. O právě skončeném zápase, který se nám odehrál před očima, se toho více dozvíme z telefonátu, který vede Christy se svou partnerkou. Její pyšné vylíčení – „byla pomalá, uštědřila jsem jí silné rány“ – obstará to, co kamera před několika okamžiky nesvedla. 

Christy: FOTOGALERIE

Jakmile se Christy etabluje mezi profesionály, jediné, čeho jsme svědky, jsou její vítězství. Nikoliv porážky, které formují charakter sportovce. Nikdy ji nevidíme po zápase zraněnou, unavenou, zotavující se. Box v pojetí tohoto snímku nebolí. Když už se jedna fatální prohra dostaví, ta z rukavic Lily Ali, dcery legendárního Muhammada Aliho, nedozvíme se ani, zda Christy prohrála zápas knock-outem, hozením ručníku do ringu nebo na body. Nevidíme ani bezprostřední následky porážky, přichází totiž skok v čase. 

K podobnému skákání dochází opakovaně a téměř vždy v okamžiku, kdy se divák začne o osud Christy zajímat. Tyto poskočné cézury mají podobný efekt jako reklamy, jejichž nesprávné načasování vytrhne z děje. 

Nejen že zápasy postrádají formální invenci, ony nesplňují ani elementární řemeslné parametry, které by diváka přenesly do nitra dění a akce. Zvuková stopa situaci nepomáhá – údery jako kdyby nedopadaly. Vše se odvíjí nesmírně detašovaně, nezatěžkaně. Jako by se mezi divákem a filmem nacházel obehnaný prostor, v němž není vítán. 

Na samém začátku recenze jsem zmínil absenci kauzality. Biopicy, zejména ty, které se rozhodnou pokrýt celý život historické postavy, snadno zabřednou do dvojích obtíží. Drama není zacentrované okolo jednoho konfliktu, a tak se nevyhnutelně přeskakuje z časoprostoru do časoprostoru. Popřípadě tvůrci nemají nutkání vysvětlit motivace figur, protože vycházejí z představy, že v reálu prožitý příběh není třeba vystavět a že pravdivost sama poslouží jako podpěra dramatické struktury. Australský režisér David Michôd, který v minulosti natočil Krále s Chalametem a Pattinsonem, se jako spoluautor scénáře dopouští obojího. 

Přehrajte si trailer Sydney Sweeney je spolehlivá herečka, svědčí o tom Euforie i nedávná vedlejší role v Edenu, ale zatím mě nepřesvědčila, že je schopna vést. Plátnu nedominuje a v každém projektu ji někdo zastíní, nejen Zendaya a Alexa Demie v Euforii nebo Ana de Armas v Edenu, ale třeba i v drobné roli ve S tebou nikdy Charlee Fraser, jíž patřil prolog Furiosy. 

Christy byla showmanka, která se probila na vrchol mužsky kódovaného sportu, a zároveň oběť do krajnosti vyhnaného domácího násilí. Ani o jedno se snímek nezajímá dostatečně důsledně. A tak se jí dostalo klimbajícího filmového životopisu. Rána vedle spíše než pravý hák na solar.