Asi není dobrý nápad začínat recenzi na sportovní drama o basketbalu přiznáním, že nenávidím basketbal. Ale co už. Primární důvody ke zhlédnutí Cesty zpátky budou pro většinu lidí stejnak režisér výborného Warriora Gavin O’Connor a pak hlavní hvězda snímku Ben Affleck. Ten totiž ve filmu hraje alkoholika, co přišel o rodinu, a ze dna tak musí zvednout nejen zoufalé basketbalové družstvo jedné církevní školy, za kterou v mládí sám hrával, ale i sám sebe. Paralely mezi hlavní postavou a samotným hercem jsou pak natolik silné, že vás tenhle herecký výkon musí zajímat, i kdybyste si po Lásce s rizikem řekli, že další film s Affleckem už dáte jen přes něčí mrtvolu. Věřte mi, tady to za tu vraždu stojí.

Jack Cunningham (Affleck) vede na první pohled prostý život. Přes den se živí jako stavební dělník, po práci se občas staví v baru na pár piv a noci tráví sám doma. S přibývajícími minutami se však dozvídáte, že tech piv není jen pár, bar navštěvuje denně a s manželkou žijí odděleně. A taky že je naštvaný, pořád, a na všechno. Zejména ale na sebe, protože tak už to většinou chodí.

Když se tedy naskytne příležitost trénovat basketbalové družstvo na církevní škole, za kterou v mládí hrával, co hrával – byl tři roky po sobě hráčem roku – pochopitelně se sekne. Netrvá však dlouho a pozici hlavního kouče přijímá, čímž se rozjíždí sekundární zápletka každého sportovního dramatu o outsiderech, kteří musí za pomoci někoho, kdo dané hře/sportu rozumí, překonat vlastní nedostatky a semknout se jako tým, který dříve nebo později skončí neporazitelný. Nebo aspoň vyhraje jeden zápas, aby dal divákovi to, pro co si přišel. Vítězství je totiž pořád strašně sladká věc a kdo jiný by s tímhle měl umět pracovat líp než režisér boxerského dramatu, které si na MovieZone vysloužilo desítkovou recenzi od samotného Civala.

Tohle snadno se nabízející srovnání ale pro basketbalisty bohužel nemůže skončit dobře. Jejich z počátku marná cesta lemovaná snahou hlavní postavy udělat z předvádějících se puberťáků skutečné mužstvo je zkrátka natolik ohraná, že vás na ní nemá co překvapit. Zápasy jako takové jsou sice svižné, přehledné (ocení zejména člověk jako já) a v důležitých momentech filmu i napínavé. Emoce jako v ringu s Hardym a Edgertonem v nich ovšem nehledejte, protože srdce tohohle filmu bije skutečně v Affleckovi samotném, takže i to výše zmíněné srovnání je nakonec vesměs zbytečné.

Přehrajte si trailer

Ke katarzi tak dochází rychleji, než byste čekali, a na poměry podobných filmů je poměrně zdrcující, ostatně jako celá poslední zhruba půl hodinka snímku. Nepřekvapivě je to právě v těchto minutách, kdy vám často vysmívaný Affleck-herec dokáže, že dal do téhle role skutečně všechno. Což je krásně vidět zejména na jednom z jeho posledních monologů, kdy se ani nedívá na svoji hereckou partnerku, ale prostě to ze sebe sype, jako by měl film pouze jediného diváka. Jennifer Garner.

Je to dojemné, ale co je možná ještě důležitější, funguje to i bez toho kontextu za tím. Neplatí to však jen pro samotný závěr, ale snímek celkově – příběh Jacka Cunninghama by vás nejspíš dostal, i kdyby si ho zahrál dejme tomu takový Russell Crowe. Ve výsledku mi tak k větší spokojenosti chyběla jenom ta pověstná chuť vítězství, kterého Cesta zpátky ke své vlastní škodě zkrátka nenabídne zase tolik.