S filmy pro naše-vaše ratolesti je to složité. Kdekdo vám po jejich upřímném zhodnocení omlátí o hlavu skutečnost (neoddiskutovatelnou skutečnost), že film nebyl vyroben pro vás, ale pro potěchu malého caparta. Jemu jsou nějaké herecké výkony, motivace postav, síla vyprávění nebo vnitřní logika opravdu šumák. Cesta do středu Země tenhle věčný recenzentský handicap ještě zesiluje – nutí totiž zhodnotit snímek, vyrobený pro trojrozměrná kina, jen na základě klasické, ploché, tedy stoprocentně dvojrozměrné projekce. Inu, polízanice jak má být. Jako „objektivnější“ se po ní jeví i názory šestiletých dětí, kterým v zámořských IMAXech tatíci nasadili barevné brýle a spustili je důlním vozíkem dolů, do světa tak trochu z hlavy mistra Vernea.

Ale co dělat když se místní pobočka Warnerů rozhodla Cestu do středu Země uvést navzdory tomu, že v Čechách není nejen tisícovka 3D kin, ale ani stovka, ani desítka, ba ani... prostě nemáme, nevedeme. Cesta tak vstupuje do distribuce jako těžká bizarnost: Rodinný film, jehož vizáž je zcela odvozena od možností 3D technologií, je zploštěn a vsazen mezi „obyčejné“ žánrové konkurenty. Logicky pak vyniká jeho naivita (někdo ji může nazývat demencí), strnulost a podivná forma, v níž každý druhý předmět vyskočí doprostřed plátna, bezdůvodně se přiblíží vidům diváka, a pak zmizí zpět do hlubin plátna.

Historie se opakuje. Technologický pokrok v dějinách kinematografie opakovaně vedl k zařazení zpátečky. Přechod na zvuk otupil vybroušené výrazivo němé éry, na noirech můžete dodnes vidět, co film ztratil přechodem z černobílé na barevnou, teď se vyprávění začíná podřizovat samoúčelným nesmyslům, které budou vypadat zajímavě v 3D brýlích. U ploché Cesty do středu Země budete mít spoustu příležitostí připomenout si tenhle paradox. Čekáme na zázrak (nebo na revolucionáře Jamese Camerona), v naději, že film v následujících letech, kdy bude třetí rozměr vládnout světu, nezakrní na sled scén, v nichž něco bezdůvodně poletuje napříč plátnem. Baterka, masožravá kytka, dravá rybka... v klasických kinech to jsou jen plané věci na efekt...

... v „trojrozměrných“ by to byla samozřejmě jiná káva. Cesta do středu Země by těmihle blbůstkami dokázala zabavit na celých devadesát minut. Zápory by zůstaly klady a Verne by si připsal na náhrobek nevinně tupou adaptaci, která chce jen a jen letět kupředu. A umí to. Putování mrzoutského strýčka, malého kluka a fešné průvodkyně je totiž rychlé, přímočaré a... nezadrhává se. V krátkosti se seznámíte, projedete všechna rodinná klišé, na Islandu naberete sexy blondýnku a pošlete do hrobu dalších pár desítek fyziků (kam se na Cestu hrabe Jádro). A pak už sešup tisícovky metrů dolů, kde na vás čeká nula procent hlušiny a sto procent akce. Důlní vozíky, bitky s parybami, skoky na kamenech, honička s dinosaurem, box s rostlinami a hrozící láva. K tomu trocha emocí a trocha laškování (Fraser vždycky uměl hláškovat) a šup, zas letíme nahoru.

V Cestě zkrátka není vata (a tedy ani poezie), takže se kluci a holky u 3D projektoru můžou bavit stylem „start – cíl“. Nemusí řešit řemeslnou podprůměrnost jednotlivých scén, nemusí zaměstnávat smysly čímkoliv jiným než jen šklebem Brendana Frasera a digitálními potvorami. Na plátně se totiž zhmotňuje tolik atrakcí a v takovém tempu, že první přestávka přichází současně s koncem celého filmu (a s nakročením k druhému dílu – Atlantidu nechce jen Indy a Ben Gates). A Cesta do středu Země je díky tomu ukázkovým roller-coasterem. Nasednete a jedete nahoru a dolů. Provětráte hlavu, načechráte účes... a pak politujete ty, kteří se zapomněli připásat.

V Čechách pásy nevedeme. Stejně jako 3D brýle. Proto si ty dvě hvězdičky, které by stačily na sympatický nadprůměr pro celou rodinu, přičtěte v jiné, ano, trochu vyspělejší zemi. V našich kinech na ně Cesta nemá nárok.