Ke komediální klasice Cesta do Ameriky mám hodně pozitivní vztah. Osmdesátková pecka chytila Eddieho Murphyho ve skvělé formě a vedle Záměny a Policajta v Beverly Hills jde dnes asi o jeho nejslavnější film. Na sequel jsem byl zvědavý, ale na druhou stranu všichni víme, jak tyhle návraty po letech dopadají a v jaké formě je Murphy poslední dvě dekády. Na druhou stranu dlouho slibovaného návratu se ujal Craig Brewer, jenž s Murphym natočil i velmi povedené Jmenuji se Dolemite… a pak přišly trailery a veškeré očekávání zamířilo zpátky k bodu mrazu. Ty upoutávky se úplně nevydařily, takže když jsem si Coming 2 America pouštěl, víceméně jsem byl připravený to protrpět a pokusit se porvat s recenzí jako profesionál. Jenomže ono to nakonec dopadlo trošku jinak. 

Z prince Akeema je král Akeem, Zamunda pod jeho vládou vzkvétá a její panovník má reálně jen dva problémy. Nenarodil se mu syn a zákon zakazuje, aby se vlády po králi ujala jeho dcera. A pak tu máme ještě sousední zemi, které šéfuje diktátor Izzi (Wesley Snipes ho pojal jako postavičku z animáku), jenž se netají tím, že by rád udělal z Akeemovy dcery a svého syna pár a obě země spojil, případně že by na Akeema spáchal atentát. Zkrátka to není úplně ideální situace, jenomže pak se ukáže, že v osmdesátých letech si při výletu do Queens stačil tehdejší princ užít noc plnou vášně, z níž si sice nic nepamatuje, ale zůstal po něm syn. A tedy i ideální kandidát na trůn. Jenomže jak obstojí mladík z New Yorku tváří v tvář Africe a královským povinnostem? 

Cesta do Ameriky 2: FOTOGALERIE

Od premiéry prvního filmu uběhlo třiatřicet let a ačkoliv je to klasika, kterou české i americké televize rády točí dodnes, už jde prostě starý film. Murphy a jeho parta tak natočili něco, co se v obvyklých situacích dělá. Ne vyloženě sequel, ne vyloženě remake, ale něco mezi. Jednoduše variaci na jedničku, v níž se odkazuje ke slavným fórům, variují se populární scény a okoukaný příběh se do značné míry využije znovu. Žádná velká snaha posouvat to celé někam dál nebo dokonce úplně jinam tu není. V případě druhé Cesty do Ameriky to došlo tak daleko, že svůj minivýstup tu má snad opravdu úplně každý, kdo se objevil v jedničce a je dnes ještě naživu. Počínaje hlavními hrdiny přes Jamese Earla Jonese až po štěkající dámu a cameo toho slůněte, co v jedničce proběhne kolem Murphyho (nedělám si srandu). 

Většinou jsou však tyhle návraty a pomrknutí na znalce udělané velmi citlivě, hlavně je tu ale Murphy sršící energií a evidentně i radostí z toho, že se mohl vrátit ke své oblíbené roli. Snad dvě dekády jsem neviděl, že by si hraní v komedii takhle upřímně užíval. Navíc když si odmyslím trošku divoký úvod, většina těch pomrknutí a odkazů na první film funguje dobře a nenásilně. A v některých momentech se dokonce připomene i fakt, že Murphy začínal jako komik, jemuž politická korektnost vůbec nic neříkala…

Jenomže tohle by mně a nejspíš ani vám nestačilo, co? Tvůrci věděli, že samotné odkazování na staré vtipy a situace nebude pro celovečerák dost nosné, a tak tu mají zápletku s nedobrovolným princem. Ta na první pohled působí dost lacině, ale i ona překvapivě docela dobře funguje. Kontrast elegantního afrického království a bandy poloburanů z Queen s v čele s otravně uřvanou Leslie Jones sice občas vede k hodně slabým vtipům. Naštěstí samotný Jermaine Fowler je jako nový hlavní hrdina sympaťák, kterému budete držet palce. I když vlastně prožívá tu samou story jako jeho táta. 

Coming 2 America v ničem nepřekvapí a od začátku je jasné, že se o to ani nesnaží. Nabízí variaci toho, co máte rádi na jedničce a pokud jedničku rádi nemáte, nikdo z tvůrců asi ani nečekal, že byste si dvojku pouštěli. Jenže ono to díky fajn postavám a dobrým hercům funguje. Jako fanda bych ale přeci jen možná ocenil trošku víc té dějovosti, protože občas bylo očividné, že Brewer s Murphym délku trošku natahují s pomocí stylových, ovšem dost zbytečných hudebních výstupů (jo, Sexy bonbónky dorazí taky). 

Přehrajte si trailer Eddie Murphy natočil lepší komedie. Ale naposledy snad v devadesátých letech. Jeho návrat do velkého komediálního světa má svoje mouchy, hraje možná až příliš na jistotu, ukazuje však, že Murphy ještě do starého železa nepatří a pořád má na to bez problémů utáhnout film. A já jsem si ho ke svému překvapení  užil až nečekaně příjemně.