Čaroděj ze země Oz patří v Americe k národním klenotům, dokonce byl vyhlášen Kongresovou knihovnou za nejdůležitější americkou pohádku vůbec a tak není divu, že se od svého vydání v roce 1900 dočkalo dílo doslova tuny všelijakých adaptací. Nejznámější je jistě klasický muzikál z roku 1939, jenž tehdy do poměrně temného světa vnesl špetku kýženého optimismu. A byť se Baumova předloha stala inspirací i řady nezpívaných projektů (jedním byl i na dlouhou dobu poslední režijní snímek Sama Raimiho s dnes již odepsaným Jamesem Francem), zaručeně největší vlny od své premiéry dělala opět muzikálová variace pro změnu z prken, které znamenají svět. A je to právě broadwayská verze Wicked aka Čarodějky, kterou nyní studio Universal a režisér Jon M. Chu (Šíleně bohatí Asiati) převedli do hrané filmové podoby. Stálo to za to?

Krátká odpověď zní: Ano. Pro tu dlouhou pokračujte ve čtení. Wicked: Part I vypráví příběh země Oz nějakou dobu předtím, než do ní dorazí Dorotka. Máme tu sice na začátku lehký flashforward do momentu, kdy už byla Zlá čarodějnce ze západu poražena, záhy na to se ale vypravěčka příběhu čarodějka Glinda (Ariana Grande) vrací k rekapitulaci událostí, jež všechny dovedly až sem. A nutno říct, že ten úvod a zvykání si zase na velice specifickou estetičnost Ozu, jeho obyvatel a taky pro mě neznámou hudbu (původní muzikálové představení jsem bohužel neviděl) představují poněkud kodrcavý rozjezd.

Naštěstí to ale trvá fakt chviličku a člověk si zvykne. Navíc jen co sledujeme narození hlavní postavy tohoto specifického příběhu malé Elphaby (Cynthia Erivo) – budoucí Zlé čarodějky ze západu, vyprávění rychle nabere spád i jasný směr. V zásadě je film totiž záporáckým originem, kde twist spočívá v tom, že co jsme dlouhé roky považovali nějakým způsobem za dané, bylo možná celou dobu součástí zákeřné propagandy. Ale to není zase podstatné (a hlavně to bude víc předmětem až druhé části, která dorazí do kin příští podzim). První část se totiž soustředí primárně na budování ústředního vztahu mezi Elphabou a Glindou, které se zprvu nesnášejí, jen aby následně našly společnou řeč a staly se nejlepšími kamarádkami. Což...není rozhodně originální dynamika, ale zato je tady moc pěkně rozvedená.

A ano, právě v tom tkví asi největší síla Čarodějky. Herecký koncert Ariandy Grande, jejíž postava se dá zde na MovieZone popsat jedině jako komplexnější a ještě vtipnější verze tupé blondýnky z druhého Zombielandu, bude žít v mé hlavě rent free ještě velmi dlouho. Film samozřejmě těží z jejího hudebního umu, to jak vtipně ovšem dokáže Grande prodat jakoukoli, i tu sebedebilnější repliku, je teprve překvapením a důkazem, že spolu s Lady Gaga možná sledujeme nejlepší moderní příklady toho, kdy se ze zpěváků/zpěvaček stali herci/herečky.

Čarodějka: FOTOGALERIE

Oproti Grande pak pyšně stojí Erivo, jejíž mnohem soustředěnější a serióznější výkon pro změnu tvoří emociální jádro filmu, bez kterého by logicky takový příběh nemohl nikdy tak dobře fungovat. Co je skvělé, že nejlíp obě fungují, když jsou na plátně spolu, což je většinu času. A jakmile se k nim pak přidá ještě pohledný a humorně nafoukaný sympaťák Jonathan Bailey coby princ Fiyero, je z toho vyloženě komediální zlato, a to myslím zcela neironicky. Abych pak ten herecký ansámbl uzavřel, potěšil určitě i Jeff Goldblum coby, ehm, mocný Oz. Byť ten dostane jistě více prostoru také až ve druhém díle.

Samozřejmě muzikály stojí a padají především na hudebních číslech. A tady Wicked snad ani nemohlo narazit na lepšího lodivoda, než jakým jen režírující Chu. Zatímco jeho spolupráce s geniálním Linem-Manuelem Mirandou u Života v Heights tak úplně nevyšla (když ten film zklamal i mě, je to na pováženou...), u předchozích projektů ukázal, že dokáže spojit i ty zdánlivě sebevzdálenější koncepty, což je zrovna u pohádkového Oze nesmírně důležité. Jednotlivá čísla tak zahrnují propracované set pieces, parádní choreo a pochopitelně ověřenou a oceňovanou hudbu, která je aktualizovaná doslova jen o nové (a vynikající!) vokály. Vše pak parádně zapadá do roztodivného světa plného mluvících zvířátek, magických škol a smaragdových měst. Což náš přivádí k dalšímu a už skoro poslednímu bodu.

Vizuálně je to asi poprvé, co mě Oz ani na moment něčím neodpuzoval. Raimiho až burtonovská verze Ozu (tehdy slavně ve 3D) byla něčím protivná sama od sebe, výrazně temnější seriálový titul Smaragdové město sice těžil ze skvěle obsazené Adrii Arjony, ale dojížděl na zoufale nízký rozpočet, kvůli němuž CGI prostě nebylo na tak vysoké úrovni. A že klasická verze s maskami evokujícími nedávné peklíčko Cats z dnešního pohledu nevypadá už moc dobře snad ani dodávat nemusím. Oproti nim Wicked dostává péči, o jaké by navíc mohla řada jiných fantasy projektů jen snít. Kulisy nepůsobí papundeklově, naopak je na mnoha místech cítit spousta praktických efektů, které pak samozřejmě doplňuje CGI ve formě například mluvícího kozla (s hlasem po delší době zase zainteresovaného Petera Dinklage), který sice není level nové Planety opic, ale rozhodně je o patra výš než cokoli ze žánrové produkce Netflixu za poslední roky. 

Přehrajte si trailer Když to tedy shrnu, nedivím se jak úspěchu v kinech, tak pochvalným zahraničním recenzím. Jako film je Čarodějka zábavná, byť stopáží jednoznačně přepálená jízda, u níž se budou bavit jak děti, tak i dospělí. Nad rámec toho pak obsahuje docela zásadní sdělení, které je do příběhu zapracováno poměrně citlivě, ale furt tak, aby jej nešlo přehlédnout. Když ještě připočítám vyloženě matrixovské finále, vychází mi z toho zkrátka kupodivu našlapaná podívaná, od níž jsem až do premiéry nic nečekal, jenom abych byl nakonec velmi mile překvapen. Což je dobrá zpráva pro tenhle film a špatná pro jeho pokračování, které to bude muset celé stejně tak ne-li lépe dovést do cíle.

P. S. z vícero stran se ke mně doneslo, že české titulky často vůbec nekorespondují s tím, co se na plátně děje nebo co postavy říkají. Naložte s tou informací jak chcete, dabing to ale podle mě zabije mnohem víc.

O Čarodějce se krátce mluvilo i v posledním MZ Live: