Kdykoliv se vedou diskuse o tom, jak je nějaký umělec kontroverzní proto, že napsal něco nepěkného na twitter, a rozproudí se debata o oddělení díla od umělce, vzpomenu si na Caravaggia, který pláchl z Říma proto, že byl stíhán za vraždu. A kdo má dnes problém s jeho uměním. 

Právě okolo tohoto incidentu staví svoje vyprávění snímek režiséra Micheleho Placida Caravaggiův stín. Začíná v roce 1609, kdy v Římě probíhá církevní vyšetřování kvůli vraždě či zabití, které Caravaggio spáchal, a zároveň se hodnotí míra jeho svatokrádežnosti. Slavný malíř mezitím pláchl do Neapole, kde je však napaden pomstychtivými bratry mrtvého. Snímek nevolí ani klasickou (a pomýlenou) snahu životopisného filmu obsáhnout celý život, ani se nesoustředí na jeden konkrétní moment v životě. Caravaggiův život rekonstruuje pomocí rozhovorů vyšetřujícího s lidmi, kteří Caravaggia znali. V tomto směru připomíná jiný film o malíři, a to S láskou Vincent, kde se rovněž o van Goghově životě dozvídáme prostřednictvím vzpomínek místních. 

Sledujeme tak Caravaggia, vlastním jménem Michelangelo Merisi, jak během předchozích deseti let získal uměleckou proslulost, ale též se hašteřil s kdekým, zúčastnil se půtek i pitek, zdržoval se často mezi nejchudšími a čelil mnoha obviněním z obscénnosti a blasfemického jednání. Církev z nějakého důvodu měla něco proti jeho tendenci malovat madony a světice podle pózujících prostitutek. Kolem jednoho takového pózování je vystavěna jedna z nejlíbeznějších scén filmu, kdy unavená a zbičovaná kurtizána usne během toho, co Caravaggiovi sedí modelem, a ten ji s něhou zpodobňuje. 

Ve filmu je nečekaně (smyšlená) scéna setkání dvou vizionářů. Zatímco se Caravaggio nachází v žaláři, nikoliv poprvé ani naposledy, zpozoruje za mřížemi filosofa a kosmologa Giordana Bruna, s nímž má čas promluvit těsně před jeho upálením. Bruno pohoršoval církev tvrzením, že existuje nekonečné množství světů, měl tedy oči upřené vzhůru do vesmíru, kde hledal svou pravdu. Zatímco Caravaggio hledá tu svou zde, na zemi. 

Přestože má film italské znění, jde o italsko-francouzskou koprodukci, a tak se přihodilo, že dva nejslavnější herci, kteří zde vystupují, jsou Francouzi. Louis Garrel, kterého známe ze Snílků, Saint Laurenta či Žaluji!, hraje hlavního vyšetřovatele, kterého papež pověří Caravaggiovým případem. Herecká legenda Isabelle Huppert (Pianistka, Elle) ztvárňuje malířovu mecenášku z rodů Colonnů. Malíři samotnému propůjčil tvář Riccardo Scamarcio, herec z jižní Itálie, představitel hlavní role ve filmu Paula Sorrentina Oni a Silvio (ale možná si ho budete pamatovat jako Itala, který se toužil vyspat s Emily Ratajkowski v thrilleru Vítej doma, kde se objevil i Aaron Paul). 

Podobně jako Caravaggiovy malby samotné i film využívá komplikovaných kompozic, často s velkou hloubkou pole, a pracuje se šerosvitem, technikou, jíž Caravaggio proslul, a kontrasty světla. Film je nasvícen velmi zdařile. Ovšem podobně jako u většiny filmů o radikálních buřičských umělcích i zde vynikne, jak jsou životopisné snímky zpravidla umělecky konvenční a málo dravé. Místo toho, aby zkusily nový přístup, opakují stále stejné formule. A opomíjejí, že mnohem hlubší poctou revolučním umělcům by byla jejich vlastní formální inovace. O něco experimentálnější přístup k životu Caravaggia zvolil ve svém snímku z roku 1986, v němž debutovala Tilda Swinton, Derek Jarman.

Caravaggio se k nevoli katolické církve vždy díval na to světské i při malování svatých. Jeho madona na smrtelné loži je prostě tělem, do něhož se co nevidět pustí hniloba. Žádná nebesa se neotvírají. Žádní andělé nepějí. „Vkládáš do pozorovatele pochyby, a církev si nepřeje, aby lidé pochybovali,“ vyčítá mu vyšetřovatel. Ale právě důraz na to pozemské při zobrazení sakrálního učinilo Caravaggia věčným.