Sedm let nás Miloš Forman neoblažil žádným filmem. A je to škoda. Během té doby bylo jeho jméno spojeno s několika projekty (např. adaptace Maraiova románu Svíce dohořívají), ale k žádný se nerozběhl. Forman rozhodně neměl o nabídky nouzi, ale navzdory očekávání producentů i věrných fanoušků se nenechal upsat projektu, který by nevnímal jako "ten pravý." A léta běžela…

Asi dva roky je známo to, že se Forman pouští do dalšího opusu ve svém oblíbeném a také dobře zvládnutém žánru biografií – k životopisům Wolfganga Amadea Mozarta, Larryho Flynta a Andyho Kaufmana přibude i portrét španělského malíře Francisca Goyi, autora více než sedmi set pláten a několika stovek leptů, z nichž mnohé jsou doslova vizualizovanou noční můrou. Pozornost (a rovněž naděje) vzbudilo zejména to, že scénář filmu Goyovy přízraky píše Forman spolu se scenáristou Jean-Claude Carriérem (Plechový bubínek, Valmont, Cyrano z Bergeracu) a paralelně s tím pracují i na knižní verzi. Kniha se dostala na předvánoční trh a měla značně rozpačité recenze. Jejich autoři se pozastavovali zejména nad tím, že postava Goyi je trochu na vedlejší koleji, románu chybí nějaké výraznější scény a rozhodně z něj nesálá palčivost revolučních časů, které požírají své děti. Víceméně to samé lze říci i o Formanovu filmu, který příkladně v USA dosud nemá distributora. Ve výčtu podivností a nedokonalostí hodných režiséra mnohem menšího formátu je samozřejmě možné jít ještě dál.

Forman se tentokrát po režijní a vizuální stránce drží tak při zemi, až jeho jindy funkční starosvětský styl působí ve 21. století jaksi fádně, ba zvětrale. Nemluvě o zasazení - kulisy totiž vypadají jako z dražšího televizního filmu. Forman také z herců ne a ne vykřesat výkon, který by rozehrál jemné tóny, jež v souzvuku s hlavní melodií vytvářejí svébytný obraz člověka a jeho doby. Jenže kardinální otázkou tentokrát je, co je vlastně hlavní melodií filmu a jak se jí Formanovi podařilo vystihnout. Režisérovi skalní fanoušci tu budou zřejmě mít největší potíž právě s rozpoznáním jeho rukopisu a typických témat (výjimečný jedinec své doby vs. jeho okolí). Hlavní postavou však oproti očekávání těch, kteří nečetli předlohu, není sám Goya, ale člen inkvizice Lorenzo a jeho dějová linie horlivého stoupence drsných metod nakládání s kacíři a posléze stejně horlivého revolucionáře. Plus nedobrovolné schovanky Inés. Goya je až na výjimky v pozadí dění, má spíše poradní hlas, rozhodně nepatří k zásadním hybatelům děje. V okamžiku kdy ohluchne, je dokonce spíše figurkou. Celé by to šlo samozřejmě chápat tak, že právě touto poněkud mimoběžnou cestou se tvůrci snaží vyjádřit podstatu Goyových symbolických kreseb, které se svérázným způsobem dotýkaly panující politické situace, role církve apod. Jinými slovy: nejde o tvůrce samotného, ale o to, co vidí a jak to zachycuje.

Nic proti volbě perspektivy, tvůrci na ní mají právo. Obávám se však, že neuspěli, protože ve svém ztvárnění není hlavní dějová linie nijak zásadně „přízračná“. Rozhodně ne přízračnější, než libovolný film, který tematizuje revoluci. Na přetřes samozřejmě přijdou zmatky, převlékání kabátů, zbytečné utrpení, duševní i tělesné šrámy na celý zbytek života, ale chybí jim potřebná osudovost. Linie Lorenza a Inés je sice docela zajímavá, ale vyznívá jako poněkud vytržená z kontextu a ukazovat „přízraky“ doby jen na ní, si koleduje o nařčení z přílišné zkratkovitosti. Mnohem zajímavěji by totiž působila spolu s dalšími dvěma třemi podobně silnými liniemi. V okamžiku, kdy se na scéně objeví i dcera Inés, Alicia, (opět v podání Natalie Portman v „zubaté“ verzi) a chvíli sledujeme její osudy, máme dokonce dojem, že si z nás Forman tak trochu utahuje. Dobře, budiž tam pro vyjádření „hříchů minulosti“ i Alicia, ale proč potom film nemá tři hodiny, leč pouze mizerných 114 minut? Ne že bych byl vyznavačem nekonečných dramat z dílny Merchant-Ivory, ale ZROVNA tady a ZROVNA u Formana by se nadstandardní délka hodila. Forman přece nikdy nijak zvlášť nelámal žebříčky návštěvnosti, tak proč je tentokrát tak uživatelsky vstřícný a příběh "odhrká" tak rychle? Chápu, že bojoval o každé euro, ale pak si také kladu otázku, proč je ve filmu několik scén, které sice dodávají črty do Goyova portrétu, ale když právě tato postava není zrovna dvakrát důležitá, jen se tím zaplácává drahocenný filmový čas.

Už dlouho jsem si na konci očekávaného filmu od oblíbeného režiséra neříkal „to snad ani nemohli nemyslet vážně.“ Goyovy přízraky totiž vypadají jako řadový kus od libovolného začínajícího tvůrce, který sice má nápady, ale není si úplně jistý, kolik prostoru vlastně kterému motivu věnovat a jak si rozvrhnout celek filmu. Některé motivy a scény jsou rozvinuté zajímavě, respektive jsou skvěle natočené ("opičí vyznání"), jako celek však příběh i jeho hrdinové působí bodově. Chybí mu jakýsi univerzální rozměr, který poskytovaly Formanovy předchozí filmy a povyšovaly je na veledíla. Stále se totiž vkrádá, čím mohl film být, kdyby… kdyby Forman nebyl tak vybíravý a víc točil… kdyby své delikátní umění režie průběžně oprašoval… kdyby víc tlačil na pilu… kdyby. Pokud bych vzal příměr z výtvarného umění, místo díla typu freska, jímž byl třeba Amadeus, se nám tentokrát dostává spíše jednoduchá perokresba, která nijak zvlášť neurazí, ale nad sedačku si jí s rozšířenými zorničkami a přerývaným dechem prozrazujícím nadšení asi nepověsíte. Kdo by se zrovna na tohle dílko chtěl dívat stále dokola?

Dost však nářků, je jisté, že na film „našeho člověka v Hollywood“ si diváci přijdou podívat tak jako tak. Stejně jako na jeho souputníka Menzela. Kdy už v ČR přestane rozhodovat jméno?

P.S. Jedničku si pro změnu zaslouží hudba Varhana Bauera, jehož Okamžitý filmový orchestr můžete slyšet na každém předávání Lvů.