Francouzský režisér a scenárista Arnaud Desplechin už od začátku 90. let zásobuje diváky převážně psychologickými dramaty. Snad nejznámějším z nich je Jimmy P. z roku 2013, a to hlavně díky účasti Benicia Del Tora, za režii o tři roky starších Třech vzpomínek získal i cenu César. Stejně jako většina jeho předchozích snímků, i Bratr a sestra měli premiéru loni v Cannes. Snímek se nyní dostal i do naší distribuce, kde zaujme hlavně věrné příznivce evropských artových melodramat.

Jeho největší devizou je obsazení. Ústřední sourozeneckou dvojici ztvárnili plodný francouzský herec Melvil Poupaud a hvězdná Marion Cotillard. Zatímco Alice je úspěšná divadelní herečka, Louisův život se zhroutil po nečekané smrti malého syna. Společně s podporující manželkou Fauniou (Golshifteh Farahani) renovuje farmu kdesi na samotě a vzpomíná na dřívější kariéru básníka a učitele literatury. Neviděli se dobrých dvacet let, jelikož je sžírá vzájemná nenávist. Ale poté, co jejich rodiče málem zemřou při autonehodě, se musejí znovu potkat, což samozřejmě otevírá spoustu starých ran.

Jistě není náhodou, že Louis aktuálně přebývá v jihofrancouzském Toulouse, zatímco zbytek rodiny je na druhém konci země, nedaleko belgických hranic v Lille. Až do konce filmu trochu tápeme, co se mezi Louisem a Alicí vlastně odehrálo, jelikož jinak se jedná o funkční středostavovskou rodinu, v jejímž středu jsou dobráčtí a milující rodiče.

Toto napětí udržuje diváckou pozornost, těžce zkoušenou množstvím výpustek, digresí, flashbacků a nečekaně ustřižených momentek. Klademe si otázku, kdo je za krach sourozeneckého vztahu vinen a bez spoilerů lze říct snad jen tolik, že za to částečně mohou oba. Na závěrečné poselství o pouštění starých křivd se sice lze emočně napojit, přesto navzdory značné nejednoznačnosti vyznívá poněkud banálně a podtrhuje melodramatičnost předchozích zhruba 100 minut.

Ty se však opravdu trochu táhnou a sledování nekonečných epizodek jednoho love-hate vztahu se stává repetitivní. Plusem je nejasná hranice reality, v některých scénách koketující s magickým realismem, což jde ruku v ruce s ambivalencí protagonistů. Zaujetí ale naopak umenšují protivně hysterické postavy – Louis i Alice se chovají značně teatrálně, transformace jejich vnitřní negativity v divadelní či literární činnost tedy rozhodně neprobíhá zcela hladce. Zcela v souladu s touto přepjatostí je i veselá příhoda z natáčení, během něhož se Cotillard s Poupaudem prý vůbec nebavila, aby tak prohloubila animozitu mezi jejich postavami.

Během canneského festivalu francouzští kritici chrochtali blahem, pozdější mezinárodní reakce už tak nadšené nebyly. Silná dynamika mezi Cotillard a Poupaudem si zaslouží uznání, nic to však nemění na tom, že sebedůležitost mnoha momentů leckteré diváky odradí. Naopak vedlejší postavy v čele s Fauniou a Alicinou tajemnou fanynkou Luciou (Cosmina Stratan) nedostanou příliš mnoho prostoru – navzdory tomu, že jsou leckdy zajímavější nežli přehnaně enigmatičtí protagonisté.

Zřejmě jen málo letošních filmů však bude lépe vyzařovat esprit francouzskosti se všemi přednostmi i neduhy, co k tomu patří. Pokud chcete, můžete to tedy jako velmi opatrné doporučení brát…