Podobně jako v případě loňského komediální úkazu s názvem Stovky bobrů stojí i za touhle novinkou Jiří Flígl, čtenářům MovieZone dobře známý ředitel pražského kina Aero. Opět totiž objevil nezávislé zámořské dílo, které se vymyká běžným žánrovým standardům i diváckým očekáváním. Boys Go to Jupiter neslibují tak přímočarou a nespoutanou řachandu jako Stovky bobrů, velmi specifickému humoru (nnyí propletenému s melancholií a atmosférou letní zahálčivosti) se však rovněž nevyhýbají.

Už z obrázků je jasné, že animace se nemůže s velkorozpočtovými díly určenými pro běžnou kinodistribuci rovnat. Však také vznikla ve volně dostupném softwaru Blender, který mimochodem využil i letošní oscarový laureát Kočičí odysea. Aktuální snímek však jednoduchou, místy až záměrně nedostatečnou animaci využívá ke zdůraznění pubertální hravosti a snad až neohrabanosti, volbou kamerových úhlů navíc připomíná i videoherní estetiku v čele s izometrickými adventurami.

A právě za dobrodružství lze koneckonců považovat i příběh mladíka jménem Billy 5000. Ambiciózní a matematicky velmi nadaný chlapec se nechce na floridských plážích, které jsou žhavé i v tomto těsně povánočním období, poflakovat tak jako jeho kamarádi; má totiž cíl. Chce co nejdříve vydělat pět tisíc dolarů, aby mohl vyřešit svou domněle neuspokojivou bytovou situaci a postavit se na vlastní nohy. Navzdory své inteligenci zanechal školy a živí se rozvážením jídla, což nakonec spíše než ke zbohatnutí vede k tomu, že se každodenně setkává s množstvím bizarních postaviček. Jejich výskyt by měl v klasicky napsaném hollywoodském coming-of-age dramatu pevná pravidla a každá postava by tak Billyho na jeho životní cestě nějak rozvíjela. Zde však podobné konvence neplatí.

Animátor a celovečerně debutující filmař Julian Glander se ve vyprávění Billyho příběhu nechává unášet logikou dospívající mysli, plné existenciálního přemítání, magicko-realistických prvků, zabíhavých momentek či přímo nekompromisně nonsensuálního řádění. Suchý humor pak zpravidla vychází z nepřehledných sociálních situací, s nimiž (nejen mladí) lidé neumějí zacházet.

Nechybějí ani vcelku chytlavé písně, muzikálově odrážející vnitřní stavy postav, a postupně dojde i na sci-fi prvky, ačkoli v psychedelicky pokřivené podobě. Není divu, že se tento animák vzpírá žánrovým škatulkám – je skutečně těžké jej nejen zodpovědně zařadit, ale dokonce i popsat, o jaký typ zážitku se vlastně jedná. Zřejmě nejblíže má snímek k obdobně vtipnému, halucinogennímu i existenciálnímu seriálu Půlnoční evangelium, potažmo i další tvorbě Pendletona Warda. 

Po prvotním diváckém zmatení se pozornost vyprávění ustálí na Billym, jehož snaha o nezávislost je následně dominantním principem a navzdory hravým odbočkám následuje poměrně čitelný vzorec: Poté, co se po polovině původní plán (podle očekávání) rozpadne, musí Billy čelit výzvě, jež prověří jeho morálku. I tak ale závěrečná pasáž skýtá rozuzlení, které by člověk skutečně nečekal a jež je stejnou měrou absurdní jako sympatické; což ostatně platí pro celý film.

Přehrajte si trailer Skutečně se totiž v našich kinech nevyskytuje mnoho titulů se srovnatelnou mírou imaginativnosti a nápaditosti. To ostatně evokuje už název, vycházející z jednoho zámořského rčení, podle něhož se dívky drží spíše při zemi a dávají přednost konvenčnímu (leč smysluplnému) vzdělávání, zatímco chlapci často mívají klamný pocit, že by měli dobýt svět – což končí zklamáním či rovnou průšvihy. Tuto chlapeckou optiku přebírá i Glanderův snímek, který se při zemi (a ostatně ani při Zemi) rozhodně nedrží a i díky tomu byste mu měli dát šanci.