Ondřej Trojan tentokrát nedodržel svou standardní sedm až osm let trvající pauzu mezi filmy a po předloňském Tomanovi servíruje hodně rozjuchanou novinku. Trailer lákal na režisérova bratra Ivana v nezvyklé roli a ukázal i velmi svéráznou stylizaci – přestože se film odehrává na současném severu Čech, atmosférou dává vzpomenout na Šakalí léta a rokenrolem rozbouřená 50. léta. Ptáte se proč? Výborná otázka. Stejně jako spousta dalších – jenže odpovědí se nedostává.

Je mrzuté, že vůbec nezáleží na tom, co tu budeme o filmu psát nebo povídat – úspěch by se totiž dostavit měl. Vedle rozsáhlé kampaně a statutu prvního většího tuzemského filmu v kinech po období koronaviru hraje ve prospěch diváckosti i fakt, že snímek není jen barevný a hýbe se, nýbrž je velmi barevný a opravdu velmi se hýbe. Formálně natočil Trojan svůj nejvýraznější počin, jehož neustávající kinetičnost a frenetické přeskakování je na naše poměry skutečně výrazné. Samozřejmě má film trumf v Trojanovi, a to dokonce hned dvakrát; no a pro koho není Trojan, pro toho je Macháček!

Ano, sklepácká poetika, z níž Ondřej Trojan vzešel neplánovaně prostupuje i Bouráka. Divák musí vykázat opravdu výrazný cit pro absurdní humor, aby tuto dadaistickou změť obrazů ustál. Dynamicky natočený úvod trochu navnadí, že se bude jednat minimálně o audiovizuálně výrazný počin, ale stylistická přepálenost většiny scén rychle začne být v příliš velkém kontrastu s jejich vnitřní prázdnotou. Český lev za kostýmy tam možná spadne a ani hudba realizovaná Romanem Holým a Matějem Ruppertem není špatná, ovšem nepochopení a divácký zmar prorůstá většinou táhnoucí se stopáže. O to víc bolí, že povedených vtipů by člověk napočítal na prstech jedné ruky.

Když už jsem si tak nějak všeobecně ulevil, dostávám se ke konkrétnostem. Stejně jako v případě mnou zavile nenáviděného Zahradnictví musím zmínit nepovedený scénář Petra Jarchovského, který opět odporuje tomu, jak je možné stavět příběhy. Postavy náhodně vstupují a vystupují do/ze svých i cizích dějových linek, chovají se nahodile a nekonzistentně a o vystavění jakéhokoli dramatického či vývojového oblouku nemůže být řeč. To je nejvýrazněji vidět v poslední části filmu, kdy zhruba poslední půlhodina představuje jednu potenciálně závěrečnou scénu za druhou, ale zároveň se ukazuje, že vlastně není co ukončovat. Reálně zde totiž žádné příběhy nezačnou a my jen sledujeme náhodné chování shluku lidských bytostí žijících ve fiktivních Sudetech.

Ivan Trojan v hlavní roli nepokrytě přehrává a při mnoha jiných tvůrčích rozhodnutích by i nevhodnost typového obsazení mohla být i zajímavá. Takhle však musíme sledovat žoviálního a pitvořivého antihrdinu, který ujíždí na elvisovském mýtu a mentálně se zasekl na úrovni pubescenta. Navzdory jeho neschopnosti i záletnictví ho manželka (ve vcelku příjemném podání Kristýny Bokové) stále miluje. Hybatelem děje je jejich dcera (mladičká Veronika Marková), jež se snaží dát zmatené a rozhádané rodiče dohromady – do toho nevypočitatelným způsobem řeší vlastní vztahové i pracovní problémy.

Jejím šéfem je navíc místní mafián s tváří Jiřího Macháčka, který si postupem ne-příběhu projde psychotickým bludem i několika epizodami nečekaně explicitního násilí. Na této postavě se ukazuje bezbřehá šílenost celého filmu nejvýrazněji. K tomu si připočtěte hysterickou pejskařku Petru Nesvačilovou, roztomile násilnickou alkoholičku Kateřinu Winterovou, karikovaného gangstera Milana Ondríka či frontmana lokální kapely Matěje Rupperta, jenž je zároveň částečným a nahodilým vypravěčem příběhu (WTF!). Cameo Ondřeje Trojana jakožto zjevení Elvise už jen dotváří obraz naprosté destrukce logiky světa filmového i reálného; bál jsem se, že v tu chvíli to plátno v kině prostě vzdá a začne hořet.

Po tom všem je snad i nevyhnutelné, že množství dílčích vyznění je morálně či sexisticky velmi pochybné, ale vzhledem k nekoherenci děje nelze mluvit o záměrné zákeřnosti. Spousta momentů budí dojem, že chtějí autoři něco říct, ale mlha iracionality je až příliš neprostupná. Smyšlené severočeské městečko Šlukdorf, částečný výsměch neschopnosti policie, prorostlost byznysu mafiánskými praktikami, všudypřítomnost herních automatů, aktivní mladá generace snažící se probudit zastydlé boomery… Náznaky současných témat jsou v kontrastu s až pohádkovou stylizovaností a především nekonzistencí. A víte co, už mám toho dost, končim. Tady už nedává smysl nic.