Britský režisér Steve McQueen patřil k ostře sledovaným tvůrcům samozřejmě ještě dávno před oscarovým snímkem 12 let v řetězech. Jeho tísnivá dramata Hlad a Stud se řadí mezi velmi vyspělé snímky, které svým niterným hloubáním v rozervané duši svých protagonistů vyvolávají tu nejpestřejší škálu emocí. Jeho kriminální drama Vdovy pak víceméně zapadlo, tak teď McQueen zůstává ve své škatulce rasové problematiky a přináší na Apple TV+ historický snímek z druhé světové války s názvem Blitz. 

Ocitáme se v období druhé světové války, kdy měl Hitler absolutní dominanci nad Evropou na dosah ruky. Pro podmanění si stále bojující Velké Británie proto neúnavně vysílal své letectvo, aby bombardovalo anglickou metropoli, čímž nejvíce trpí nebozí civilisté. V této vřavě se ocitá mladá matka Rita s tváří Saoirse Ronan, která sama vychovává svého malého syna George, neboť otec byl deportován zpět do Afriky. Když se však rozhodne malého kloučka evakuovat do bezpečí na venkov, stane se něco nepěkného, co zamává s osudy maminky i syna. 

Saoirse Ronan je jako vždy tahounkou tohoto filmu. Její výrazná tvář i pevné herectví jsou dobře známé prvky, které dovedou vždy ovzláštnit každý film, v němž se ocitne. Platí to i tentokrát, nicméně ve srovnání s jejími odvážnějšími rolemi v Malých ženách či Pokání tu působí lehoulince nevýrazně. Oproti tomu její syn, jenž je protagonistou celého snímku, dovede svým nasupeným výrazem a sveřepým odhodláním vykřesat v divákovi sympatie, strach i smutek. Dostává se totiž do centra dění, a my tak sledujeme hrůzy bombardování očima malého dítěte, které ve světě tápe a chce jen najít svou maminku. Už jen tato dějová linka by měla vyvolávat srdceryvné štkání, jenže McQueen bohužel tentokrát míří trošku vedle.

Tím se dostáváme k hlavní potíži celého titulu, který je i přes emotivní premisu značně odtažitý. Společně s chlapcem i jeho matkou se sice ocitáme v mnoha šlamastykách, které by měly drásat srdce. Ve scénáři pak tak jistě působily, ale film je podává s podivným odstupem, který málokdy divákovi poskytuje možnost něco cítit. Navíc jsme většinu konfrontací s hrůzami války viděli jinde a v mnohem pevnějším i emotivnějším uchopení.  Ať už jde o setkání s chlapci na vlakové trati či s vojákem z Afriky, který je alespoň na chvilku malému chlapci vzorem. Víme, že bychom něco cítit měli, víme, že to po nás v tu chvíli McQueen chce, ale kýžené slzičky či sevření strachem se nedostavuje. 

Mnohé vedlejší postavy, které dělí film do kapitol a s nimiž je mladý chlapec postupně konfrontován, jsou dobře napsané i odehrané. Zejména šikula Stephen Graham v tomto ohledu vybočuje a jeho krásně slizký charakter poskytuje pocit ohrožení. Tato dějová linie je však opuštěna ve velkém spěchu, stejně tak role Harrise Dickinsona. Mladík, jehož kroky v Hollywoodu jistě stojí za to sledovat, působí ve filmu hlavně do počtu a jeho charakter nemá na děj ani postavy takřka žádný dopad. 

Produkčně jde však o McQueenův nejvelkolepější film. Dílo je bohaté na impozantní scény, kdy se město otřásá v základech pod tunami výbušnin, které na něj z nebes dopadají. Z výšin padající vraky hořících letadel jsou stejně nebezpečné jako chatrné cihlové stěny a každý krok je bojem o holý život. Nepamatuji si, v jakém snímku se tak dobře podařilo vystihnout tísnivou atmosféru bombardovaného Londýna. Vše sledujeme z pohledu nebohých civilistů, kteří se s každým zaduněním sirény snaží proniknout do nejbližšího krytu, a ani tam je navíc vždy nečeká bezpečí. I to se McQueenovi velmi povedlo a na snímku je znát každý dolar. Režisér navíc tentokrát často poměrně překvapivě sáhl k několika nepoddajným a živočišným hudebním číslům na které je radost se dívat.

Přehrajte si trailer Jde však o autora, který je silný hlavně ve svých tématech, ze kterých neustupuje. Téměř každou scénou tak bolestně prostupuje všudypřítomné téma rasismu, který se objevoval i u jindy adorovaných obyvatel Londýna soužených bombardováním. McQueen nezapomíná připomenout, že i během hrůz války, nebo možná právě kvůli nim, se lidé vůči sobě dovedou chovat jako zrůdy, a to jen kvůli odstínu pleti. Zdá se, že to bylo pro režiséra hlavním motivem, nicméně ani tento není tak silný.

Samotný závěr pak jen shrnuje výsledný dojem z celého filmu. Tušíme, jak to dopadne, což opět snižuje možnost cokoliv cítit. Je tedy velmi znát, o co se McQueen snažil. V žádném z načrtnutých témat však není dostatečně důrazný, a tak Blitz bohužel zapadne mezi řadu přinejlepším lehce nadprůměrných válečných dramat, které ničím příliš nevybočují.