Čtyři hopsavý holky, jeden módní gay a jejich každodenní život na předměstí Los Angeles, města pomatlaného třpytkami hollywoodských celebrit a falešných příslibů instantní popularity. Nebudu vám nic nalhávat, hlavní antihrdinové tohoto snímku patří do kategorie white trash a do jednoho byste je chtěli rozkouskovat rotačákem Jesseho Ventury už po prvních deseti minutách. Znuděně listují časopisem People, studují blog Pereze Hiltona, sní o kariéře stylistů a vrcholem jejich životních ambic je mít vlastní voňavku nebo řadu ohozů s jejich monogramem. Divákovo pohrdání se ovšem mění v mírnou nenávist, když se tahle partička rozhodne urvat si kus toho hvězdného koláče pro sebe. Činí tak doslovně, tím nejnaivnějším způsobem, jaký byste mohli vymyslet.

Mnohé recenze Sofii Coppolu zatracují za to, že v Bling Ring zahodila veškeré ambice a natočila jen nezúčastněné docudrama, vycucané z nejlepších odstavců třístránkové reportáže v časopisu Variety, která ve zrychleném tempu vypráví o partičce fracků, co pár měsíců brakovali hollywoodské vily tamní smetánky, aby je nakonec podle kamerových záznamů a všudypřítomné drbárny policisté do jednoho identifikovali, pozavírali a odsoudili k několikaročnímu pobytu ve slušivých oranžových uniformách kalifornského nápravného systému. Jenže mě právě ten odstup děsně baví. Musíte vzít v úvahu, že Sofia v Hollywoodu vyrůstala a otevřeně jím pohrdá. Bling Ring ale není vysmíváním se tamní společenské "elitě". A ani není o laciné výrobě teenagerských karikatur, i když by to v tomhle případě bylo TAK snadné (ostatně Emma Watson svou postavu trošilinku do karikatury směřuje).

Vzpomínáte na film Paparazzi? To bylo obludárium produkované několika hollywoodskými hvězdami, ve kterém to ti oškliví fotografové dostali pořádně sežrat. Neuvěřitelná propaganda maskovaná za férovou detektivku. Bling Ring je ale ve svém vyznění až podezřele neutrální. Sofia jen papouškuje policejní spisy a výpovědi, ovšem zabalené do klasického popíkového vizuálu a skvělého dobového soundtracku, tak jak ho umí jenom ona. Místy se sice kamera klepe víc, než když běží za Jasonem Bournem a chronologický děj je tu a tam proložen výpovědí přímo do objektivu, ale jinak je Bling Ring až příliš "bling", než abyste ho považovali za klasické docudrama. Karty ale rozdává poctivě, takže až uvidíte jak si parta mladistvých idiotů zkouší boty v šatníku Paris Hilton, budete se vám zvedat kufr nad mixem drzosti, nevkusu, nedostatku mozkových buněk a přebytku růžové barvy.

Přehrajte si trailer Neúcta k cizímu majetku je samozřejmě vlastní všem heist thrillerům, ale naši teenageři kradou jen odemčená auta a chodí do domů jen skrz otevřená okna. Je to snad komentář ve stylu "kde je vystrčíno, tam je dovolíno"? I kdyby... ze zkoušení šatů a "půjčování" cetek se rychle stane kradení ve velkém a naprosté pohrdání penězi, které končí v předražených bottle services a nákupu další hromady značkových hadrů. Vyjmenoval bych tu pár módních jmen, kterými se hrdinové ohánějí při kádrování šatníků, ale jejich dialogy pro mě byly srozumitelné asi jako dialog dvou odborníků v CERNu. Samozřejmě můžete spekulovat, jestli lidstvu víc prospěje znalost atomové fyziky nebo toho jaké šaty na sobě měla Megan Fox na předávání loňských MTV Awards.

Snímek a jeho autorka se ale v podobných moralistických moudrech netopí, ona jen nabízí tyhle lobotomy na stříbrném podnose a roli policajta, soudce i kata nechává na samotném divákovi. Parádní casting všechno jen usnadňuje, a i když to nejsou žádná herecká esa (to platí především o Hermioně, která půlku talentu vyplýtvá na americký akcent - na druhou stranu je to zdaleka nejvděčnější role), i jejich fanynky v přítmí kinosálu rychle pochopí, že krást a chovat se jako debil je špatné, mmm´kay? Snad to pochopí i lokální publikum, aby se Lucka Bílá nebo Jiří Pomeje nemuseli bát o obsah svých garáží a vil.

Sofia má stále čuch na dobré herce a písničky. Navíc přidává znalost hollywoodského kolotoče zvenku i zevnitř.Bling Ring je svým způsobem děsně povrchní film o děsně povrchní generaci. Ale Sofia Coppola dobře odhadla, že cokoliv řekne, bude použito proti ní. A pochopila, že točí film podle skutečných událostí, které jsou pět let staré, takže jakékoliv moralizování o tom, že mládež patří do kamen, a že na Facebook fakt nemáte psát, že zítra nebudete doma, by vyznělo neuvěřitelně lacině a v některých extrémech dokonce směšně. Takže to vytýkání absence společenského komentáře mi připadá zoufale prázdné. Naopak, Coppola se stáhla zpátky a vsadila na svoje silné stránky - čuch na herce, písničky a především znalost hollywoodského kolotoče zvenku i zevnitř. Ano, ve výsledku je to jen kapitola z Tak jde čas, ale právě ve své povrchnosti a naoko hrané lhostejnosti je překvapivě efektivní. Pokud to totiž vydržíte do konce, ucitíte malou vlnu vřelého zadostiučinění. A taky budete mít pocit, že i když Sofia nezabloudila do hloubky, kterou prezentuje třeba Ztraceno v překladu, Smrt panen nebo i ta rozpačitě přijímaná Marie-Antoinette, povedlo se jí po snad až příliš osobním a zadumaném Somewhere, natočit zase film, který vystupuje z řady, i kdyby to mělo být tentokrát spíš na vrub formy než obsahu.