Hýčkaná dcerka amerického filmu, která se naštěstí nenechala odlákat k herectví a točí své vlastní osobité filmy, se poslední dobou tak trochu plouží odnikud někam. Oslavoval jí Hollywood, stavěl jí do světla reflektorů a nejen Oscary podporoval hlasitý humbuk okolo jejích filmů, které přitom se zálibou v monstrózní show moc nekorespondují - spíš jí odporují. Jde totiž o snímky niterné a soustředěné víc na intimní detail, než na velký virvál okolo celku. Možná proto mladá režisérka s následujícím projektem narazila a ukázala, že její tvorba se vzpírá hollywoodské objednávce. Za Marií Antoinettou zůstal jistý pocit rozčarování a s tím i odpadla „povinnost“ natočit další opus, velebený všemi.

Nový film je asi i díky tomu komorní a zřetelně osobní autorskou výpovědí, jíž jako by si Sofia Coppola točila pro sebe sama, a ne pro dobývání met nejvyšších. Oblíbená témata, přelitá v tradiční škálu intimních pocitů – jako jsou samota, prázdnota, nuda, tápání a bloudění v existenciální šedi – jsou protentokrát akcentována skrz postavu hollywoodského hezouna Johnnyho (Stephen Dorff), který by si mohl užívat rozpuku své slávy. Jeho filmy lidé milují, jeho tělo zbožňují ženy, jeho kreditku by chtěl každý z nás mít pod polštářem. Jenže řev fanynek, potlesk diváků, blesky foťáků a výkřiky z titulek bulvárních magazínů až do hotelových pokojů nedoletí. V nich je tenhle krasavec sám. Pokud tedy nesáhne po sklence, striptérce nebo nadržené dračici z protějšího pokoje. Co s tím?

Inu, řešení a rozhřešení může nabídnout osoba jedenáctileté dcery Cleo (Elle Fanning). To víme už od trailerů, tedy od chvíle, kdy se Odnikud někam začalo s nadějí i s výčitkami srovnávat se Ztraceno v překladu, ale i s dalšími snímky mladé holky Coppolky. Ano, opakování už známého nebo osvědčeného občas dovede trýznit, protože nikdo se nechce znovu nořit do okoukané pocitovky. Ale Odnikud někam rozhodně není nějakou vykrádačkou Ztraceno v překladu, jíž by se slušelo pranýřovat za nepůvodnost. Nástrahou je spíš to, že jde o film mnohem méně rafinovaný a výrazně jednorozměrnější, než na jaké jsme si od téhle režisérky zvykli.

S lehkou dávkou cynismu by se dalo říct, že jde o cvičení, jak devadesát minut zhmotňovat existenciální prázdnotu, a pak do ní organicky narvat očisťující katarzi. Je paradoxní, že to řeknu zrovna u filmu, který adoruje i několik z nejnáročnějších filmových diváků, ale z Odnikud někam na můj vkus čpí až příliš vykalkulovanost. Každý záběr a každá scéna doslova řvou na diváky, ať vnímá samotu, tíseň, nenaplněnost a to, že v blahobytném životě Johnnyho toho tolik chybí. Vnímej to odcizení člověka, který několik minut krouží po silnici v super káře! Podlehni jeho opuštění, když sám dlouhé minuty sedí v maskérně! Uvědom si banalitu a povrchnost mediálního mumraje okolo něj! Teskni s ním!

Žádný film samozřejmě není plodem náhlých tvůrčích impulsů, naopak každé vrcholné dílo kinematografie je a musí být kvůli produkčním nástrahám do detailu vypočítáno. V případě Odnikud někam toho kalkulu, co se týče vyznění jednotlivých scén a jejich emocionálního dopadu, ovšem je na můj vkus příliš (a vidím v tom i důvod, proč se Odnikud někam nesetkalo s tak pozitivní odezvou). Na člověka se totiž valí tolik ambiciózních scén, do detailu vyspekulovaných a snaživých ve smyslu „teď děláme hlubokou psychologickou drobnokresbu“, že se z filmu vytrácí jiskra, spontaneita a samozřejmá lehkost, tedy vlastnosti, které tolik zdobily Ztraceno v překladu nebo Smrt panen (z plátna navíc doslova stříkají inspirace tím nejlepším z evropské kinematografie i Nového Hollywoodu).

Sofia Coppola je samozřejmě skvělá v práci s herci, co do hudební dramaturgie se dokáže vždycky trefit takovým způsobem, že se v divácích okamžitě rozezvučí silné pocitové echo. Ale tentokrát prostě pálí jen jedním směrem, který buď chytne, nebo nechá úplně ale úplně chladným. Ta jednostrunnost je z mého pohledu handicapem, protože onen existenciální pocit prázdnoty je okázale vyjádřen už prvních deseti minutách. Další povalování v poloprázdném pokoji, zevlování v bazénu a opakovaná jistota, že i striptýz bude působit neforemně, nepříliš sexy a že musí tahat za uši upoceně obyčejnými zvuky (prostě že i během něj bude hlavní hrdina mlčky křičet „jsem v pasti ničeho a trpím“), spíš ubíjí a nudí.

A film pak funguje jako sled významově plných scén, které ovšem divák vždycky dostane i s podrobným manuálem. Jednotvárně, s přidušenou intimitou a upřímností.