Sólo pro Black Widow byl jeden čas stejně populární hashtag jako Justice for Han. Letos jsme se obojího dočkali. A návdavkem ještě Snydercutu, vlastně je to pro internetové mobs velkolepá sezóna, protože jim studia vysloveně zobou z ruky. A zároveň je to ukázka toho, že v Hollywoodu ne vždycky platí, že zákazník ví všechno nejlíp. Black Widow od australské režisérky Cate Shortland přitom začíná slibně a dalo by se říct i odvážně, ve stylu špionážního seriálu Takoví normální Američané v komorním, ale rychlém sledu odhaluje kořeny Nataši Romanoff a trošku nám zadělává na mix Bournea a Brutální Nikity. Vůbec nevadí, že přeskočíme Natašiny největší hity i náročný trénink (na Budapešť s Clintem zapomeňte), protože se obratem vracíme k rudé hřívě Scarlett Johansson někdy v době po Občanské válce a před Infinity War.

Je to úrodná půda, protože odtud můžeme věrohodně vysvětlit, proč mají ostatní avengeři plné ruce práce (nebo ruce v želízkách), a Nataša na útěku naopak dost času na dořešení rodinných trablů. Cestou potkává nejen sestru nesestru v podání skvělé Florence Pugh, ale i armádu modelkových Vdov, které tajemný záporák v zákulisí chrlí jako na běžícím pásu, kryt vlastní nepolapitelností i zdánlivě neporazitelným bodyguardem jménem Taskmaster.

Nevím, jestli je naladění tónu směrem k druhému a třetímu dílu Kapitána Ameriky úmyslem, ale v první půlce filmu to vychází na jedničku. Nataša si bere to nejlepší z Nikity, Atomové blondýny nebo Whedonových seriálů plných silných ženských charakterů, které mají konverzace nezávislé na chlapech a jsou zajímavé i oblečené, případně po zuby ozbrojené. Budapešti to sekne i bez Clinta a tajemný Taskmaster, zvládající pouhou vizuální analýzou napodobit bojové styly libovolných avengerů, je mocným protivníkem. Odtud potud parádní thriller s tahem na bránu a komorní zápletkou, ve které zas jednou nejde o záchranu světa, ale o to, že Nataša až příliš často praktikuje superhero landing a vypadá při tom křečovitě sexy.

Když to tak vezmu, tak první půlku skutečně drží pohromadě víc obě herečky v hlavních rolích a jejich dialogy, než jakákoliv akce nebo snaha posouvat děj v rámci celého MCU. To první je totiž “jakž takž”, choreografie je solidní, ale nikterak převratná, stříhaná trochu nervózněji než jindy, ale stále schopná v rámci blockbusterových limitů - honičky, přestřelky, bitky a exploze se odehrávají přesně podle očekávání. Wow momenty chybí, ale zklamaní určitě nebudete. MCU je zmíněný mnohokrát, ale vždy tak akorát opatrně, aby se do ničeho moc nevrtalo. Zapomeňte na nečekaná camea nebo zlomové okamžiky, tady se vysvětluje a vypráví hlavně směrem dozadu.

V druhém poločase bohužel začne film nečekaně připomínat Rychle a zběsile. Nemluvím teď nutně o digibordelu, který se dostaví v závěrečném aktu, ale zejména o rodině. Ta Natašina je sice náhradní, ale jakmile převezme iniciativu David Harbour a Rachel Weisz stočí se debaty na rostoucí pupky, prasata na dálkové ovládání a pevnost v oblacích, kterou je potřeba rozstřílet na mikrony, zachránit roztleskávačky (pardon, ostatní Vdovy, které však všechny vypadají jako z katalogu Victoria’s Secret a je těžké je brát v akčních scénách vážně) a zachránit svět. Jednou rukou se tak film drží bourneovského receptu s likvidací organizace, která z hrdiny udělala to, čím je, druhou se sápe po klasickém, ale už poměrně unaveném marvelovském receptu, v němž hraje roli opatrný humor, opatrná akce, nedopečené MacMuffiny (pardon, MacGuffiny) a matný záporák.

Nebudu spoilerovat, když prozradím, že v překotné koncovce se bourneovská ruka definitivně pustí a nám jsou servírovány zvraty a oslí můstky tak líné, že se to snad ani nemůže nebýt úmysl. Jako by si Feige řekl, že Black Widow je tak nějak navíc, nikoliv plnokrevnou sólovkou, ale masami vydupaným datadiskem, a tak se v ní vlastně nesmí stát nic zásadního. Záporák rochnící si v zákulisní moci a tahání nitek ze stínů je extrémně plochý a transformace Taskmastera, krátkozrace sloužící k vypolstrování jeho motivace, vyznívá zoufale a zazdívá postavu, která mohla být v MCU jednou z nejzajímavějších.

Vlastně mě fascinovalo, jak rychle se ten chatrně, ale efektně postavený domeček z karet v posledních deseti minutách zřítil. Cate Shortland, do té doby suverénně působící, jako by byla odehnána do role pouhého rozdávání špatných rozkazů. Útržkovité akční scény, snaha o sociální komentář, ale i komplikovaný heist plán stojící na příliš mnoha náhodách. Ano, návrat do starých kolejí marvelovských sólovek, tentokrát snad jen drobně okořeněný tím, že holky mají víc prostoru a zvládnou svými silami “ukřižovat” záporáckého slizouna, a tak nějak nenuceně zazářit, jak se o tom Captain Marvel nebo Wonder Woman zatím nezdálo. To je však poměrně nízká laťka, kterou se podařilo přeskočit díky hrstce pomalých scén s uvěřitelnými dialogy, nikoliv s pomocí zajímavého děje nebo dechberoucích akčních atrakcí.

Black Widow je fajn a do kina určitě patří. Rozhodně se nelze divit, že si ji Marvel šetřil a do značné míry kvůli ní překopal i své seriálové schéma (na nějž navazuje potitulková scéna!). Scarlett Johansson se dočkala sólovky, v níž rozhodně netahá za kratší konec, Černé vdovy jistě neřekly poslední slovo, a karavana jede dál, i když někteří kritici asi budou hlasitě štěkat.

Přehrajte si trailer Patřím k nim, protože jsem naivně čekal, že právě proto, že prequelová sólovka nebude mít co ztratit, pokusí se nám nabídnout něco svěžího a neokoukaného. Tenhle pokus bohužel zůstal na půli cesty, ve zbytku filmu přímo bytostně cítíte tu gravitační sílu, která celý koncept táhne zpátky k pásové výrobě. Chci věřit, že to není předzvěst úpadku MCU jako takového, seriálová odnož, zejména pak experimentální WandaVision a odvážný, nespoutaný Loki jsou ukázkou toho, že Feigemu a spol. rozhodně nápady nedocházejí. Black Widow je však stejně tak dítětem marvelovských koumáků jako anonymního internetového davu, který si film vydupal. Takové rodičovství je vždycky komplikované a tak film, stejně jako samotná Nataša, vlastně nakonec neví, čí vlastně je.