V záplavě bollywoodských braků byste mohli na Netflixu Bílého tygra velmi snadno přehlédnout. Ale byla by to škoda, protože se od většiny indické produkce výrazně odlišuje – a to především tak, že je zajímavý a stravitelný i pro zbytek světa. Adaptace stejnojmenného bestselleru se snaží ukázat zákoutí a specifika indické společnosti podobně jako třeba slavný Milionář z chatrče; oproti líbivé pohádce Dannyho Boylea však nabízí v lecčem syrovější a podnětnější podívanou.

Z dálky snímek evokuje tradiční příběhy o vydřeném vzestupu a nevyhnutelném pádu ambiciózního hrdiny z chudých poměrů. Už úvodní rámování retrospektivního vyprávění prostřednictvím dopisu čínskému prezidentovi, v němž hrdina prorokuje 21. století jako dobu vlády hnědého a žlutého muže, však brnká na trochu jiné struny, než jsme u podobných kousků zvyklí. Rychle se dočkáme představení současných indických poměrů: vyprázdněného náboženství, přežívajících předsudků i zhrouceného, leč v určitých momentech stále vzývaného kastovního systému.

Hlavním hrdinou (jehož hrdinství je později velmi pěkně zpochybňováno) je chytrý mladík Balram, který už během dospívání v zapadlé vesnici zjišťuje, že má větší potenciál než většina jeho okolí. Podle legendy o bájném bílém tygrovi, jenž se rodí jednou za generaci, ví, že si musí na svou příležitost počkat – ale ve vhodnou chvíli nezaváhat, chytit ji a nepustit. Získá práci řidiče u prominentní městské rodiny a čeká na svou příležitost; a my s ním. Dlouho nevíme, jak přesně to s jeho inteligencí vlastně je, jelikož některé kroky nedávají příliš smysl – postupně se však vše dozvíme a vyzdvihnutí si zaslouží skvělý a vrstevnatý výkon Adarshe Gourava v hlavní roli.

Íránsko-americký režisér Ramin Bahrani natočil povedené drama 99 Homes, méně povedenou sportovní farmařinu Za každou cenu! či vyloženě obskurní adaptaci 451 stupňů Fahrenheita. Nyní se tedy chopil pojmenování palčivých problémů indické společnosti pod produkčním dohledem Avy DuVernay či Priyanky Chopra Jonas, která si zahrála i jednu z hlavních rolí. Aby sil v tomto produkčním slepenci nebylo málo, projekt měl před lety převést na plátno už Todd Field, trochu pozapomenutý autor vydařených dramat V ložnici či Jako malé děti. Je těžko uvěřitelné, že výsledek (až na pár míst) drží pohromadě velmi dobře a soustředěně vypovídá o poměrech v současné Indii.

Nejvýrazněji se zaměřuje na vztah pánů a jejich sluhů, vycházející z kastovního systému, ale v lecčem připomínající spíše jakousi moderní verzi otroctví. Z těchto závazků je velmi těžké se vymanit, kombinace silně limitujících tržních i rodinných vazeb skýtá opravdu jen velmi málo prostoru k sebeurčení. Hlavní hrdina se z tohoto prostředí snaží vymanit, což charakterizuje i jeho improvizované bydlení – stranou od ostatních, ohraničen neprostupnou sítí proti všudypřítomným švábům. Jeho přístup k životu má až revoluční nádech: Ví, že je těžké se vymanit z nespravedlivého systému jinak než násilím...

Vydařený vizuál hojně využívá tepajícího indického prostředí, navíc kameraman Paolo Carnera už má bohaté zkušenosti se zobrazováním dění na šikmé ploše (filmová kriminálka Suburra či seriály Gomora a Nula nula nula). Soundtrack mixuje indický a západní pop v souladu s postavami, zároveň hudbu v nějaké podobě slyšíme velmi často – Bahrani se k tradiční indické muzikálnosti hojně vyjadřuje, zároveň dává jasně najevo, že Bílý tygr se z bollywoodských schémat vymaňuje tak, jak je to jen možné.

Bahrani vypráví s nadhledem a svižností, jen škoda přešlapování na místě kolem dvou třetin stopáže. Výsledná délka přesahující dvě hodiny by zasloužila pokrátit, ale pokud vydržíte, dočkáte se odměny. Snímek dlouho odkládá očekávanou katarzi a uspokojivé uzavření vyprávěného příběhu, což se nakonec uděje poměrně kvapně v poslední dvacetimutovce. Bylo by snadné teď mluvit o špatné dramaturgii, ovšem pravděpodobnější je tvůrčí záměr: Bahrani si na mnoha místech pohrává s bollywoodskými žánrovými konvencemi, mixuje sociální drama se zmíněnými prvky mafiánského filmu. Cílem je však náčrt indických poměrů, velmi složité společnosti plné dualit a protikladů – střet starých a nových mravů, indické a západní kultury, naplňování “amerického” snu a přísně strukturované společnosti… Na předkládané otázky zároveň nedostáváme jednoznačné odpovědi, jež by nás utvrdily v “tom správném” pohledu na svět. Není nakonec zdánlivá rozmanitost světa plného opozičních myšlenek jen pořád tím stejným lidským konstruktem, pouze prodávaným v jiných obalech?