Po nedávném Dlouhém pochodu do kin tentokrát dobíhá jiná adaptace díla Stephena Kinga, na rozdíl od jeho knižní prvotiny se ale Běžící muž už jednoho hollywoodského pojetí dočkal. A nebyla to žádná sláva. Původní The Running Man režiséra Paula M. Glasera sice nabídl hezký excentrický svět s nějakými zajímavými nápady, ale ústřední téma nepojal ani trochu seriózně, a pokud člověk chtěl vidět Arnolda Schwarzeneggera „hrát“ v přelomové akční sci-fi, musel si počkat tři roky na Verhoevenův Total Recall. Z tohoto pohledu měl tak Wright se svojí novou adaptací poměrně snadnou práci, horší to totiž být nemohlo (a není, i když se asi najdou tací, co vám budou zkoušet tvrdit opak). Zároveň se ale potvrzuje, že natočit dystopický sci-fi film s přesahem, který bude zábavný i chytrý naráz, není úplně snadná věc.

Film vypráví o blízké budoucnosti, kde jsou média potažmo celá společnost ovládána jednou korporací, která má přesah i do řízení státu. Propast mezi chudobou a bohatstvím je tak stále hlubší, a zatímco někteří žijí svůj život v pohodlí zcela slepí vůči tomu, co se kolem nich děje, jiní řeší například jak zaplatit za léky na chřipku, aby jejich dítě přežilo další noc. To je případ zrovna hlavní postavy, nerváka Bena Richardse (Glen Powell), který po letech vykonávání těch nejhorších a (zároveň nejnáročnějších) prací na světě skončí na dlažbě jenom proto, jelikož projevil soucit a lidskost.

Do jeho života každopádně přicházíme v momentě, kdy už je situace opravdu špatná, což ho vede k rozhodnutí přihlásit se do jedné z mnoha desítek televizních reality show, skrz které výše zmíněná korporace vymývá lidem mozky. Ta nejnebezpečnější a zároveň nejlukrativnější je samozřejmě titulní The Running Man. Účastníci v této show mají 30 dní na to, aby se ukrývali před lovci i veřejností – když se to povede, získají pohádkové bohatství, když ne, skončí s kulkou v hlavě. V tom milosrdnějším případě. Háček je v tom, že nikdy nikdo nevyhrál, jakmile se tedy Richardson (jehož agresivita a zároveň schopnosti z něj dělají v očích korporace ideálního kandidáta právě pro Running Mana) dostane do soutěže, jemu, jeho ženě, jeho jedinému příteli a potažmo i nám divákům je jasné, že nás čeká velmi intenzivních několik dní v jeho životě.

A já bych si i troufl říct, že zbytek filmu dost intenzivní je. Edgar Wright je samozřejmě známý svými přepálenými vizuálními komediemi jako Scott Pilgrim nebo Jednotka příliš rychlého nasazení, hned na úvod je tak nutné říct, že nový Běžící muž se o tenhle styl ani nepokouší. Místo toho se tentokrát Wright zaměřil na atmosféru a vykreslení světa, které tady hrají prim. Jeho futuristická vize Spojených států tak působí skoro jako něco ze Cyberpunku 2077, jen bez všudypřítomných neonů a s méně létajícími auty. Je to zároveň film temný, nejen příběhem vykreslujícím třídní rozdíly a rozklad společnosti, ale i vizuálem. Chátrající chudinské čtvrti, přes které někdo ještě natáhl šedivý filtr a pak řadu scén zasadil do noci, ale tak nějak zapadají do toho obrázku světa, o němž snímek vypráví. Svým způsobem mi tak zvolená barevná paleta regulérně sedla, a když do toho Wright začne poprvé více šlapat v podobě akčních vsuvek, je to nikoli pastva pro oči, ale pořád dokonale stimulující zážitek, jako kdybych hrál ten výše zmíněný Cyberpunk (...jenž je i pastvou pro oči, abych byl fér).

Ano, Wright tady upozaďuje některé ze svých trademarků, což na jednu stranu jeho fanoušky jistě zamrzí (já se mezi ně neřadím), na druhou stranu ale nechává více prostoru vyniknout Glenu Powellovi, jenž je v hlavní roli naprosto skvělý. Jeho nasraná poloha, kdy je neustále vteřinu od toho, aby někomu rozmlátil hlavu o stůl, mě vlastně bavila od začátku až do konce, a jakmile mu opravdu začne jít o život a nastane tak čas na to, aby využil některé ze svých schopností, co získal při vykonávání nebezpečných zaměstnání, stává se rázem více než hrdinou z lidu, ale nepředvídatelnou střelou, kterou někdo nezodpovědně odpálil, a nyní musí počítat s následky. Což mě přivádí k Joshi Brolinovi, jehož záporák sice nedostane příliš prostoru, ale po několika kladných rolích v řadě působí zde jako milé osvěžení. Zároveň je to klasický filmový sráč, kterému budete přát spravedlivý konec, a tahle jednoduchost je ve výsledku sympatická. Vlastně nikdo z obsazení zde nehraje úplně své typické role, a třeba takové cameo Michaela Cery je vtipné už jen tím kontrastem k jeho předchozí spolupráci s režisérem.

Nicméně co nezvládla první filmová adaptace, tedy věrně zachytit témata ekonomického i sociálního kolapsu, a hlavně paranoi s tím spojené, bohužel nenapravil příliš ani tento pokus. Ačkoliv je to výrazně blíž tomu, co King zamýšlel, nikdy se ve filmu nevydáme dál než za povrchní observace a rádoby heroické proslovy. Nejlíp to ilustruje moment, kdy hrdina vyrazí ze svého slumu po krk oháknutý v Carharttu. V praxi to každopádně znamená, že Wright ty myšlenky do nějaké míry ctí, jenom zde nejsou tím hlavním zdrojem napětí ani zábavy, protože tím je pořád ústřední show, stejně jako v Hungers Games všichni chtějí sledovat ten samotný proces…Hunger Games. A já s tím rozhodnutím nemám větší problém z jednoho prostého důvodu.

Po sérii zklamání od podobně laděných režisérů jako Matthew Vaughn nebo Guy Ritchie, jejichž nedávné přepálené (a občas paradoxně těžce vyprázdněné) akční spektákly mě v trailerech vždy namlsaly, jenom abych následně trpěl při jejích tvůrčí impotenci, najednou přichází film, který není otravný ani na jednu stranu. Tak akorát akční, tak akorát chytrý, tak akorát old school, tak akorát moderní. Pokud se vám to zdá málo, a chtěli byste excelentní známky na všech frontách, zůstaňte raději doma. Pakliže ale toužíte po nenáročné oddechovce tak trochu vyhrabané z jiné éry, klidně si tu cestu do kina udělejte.