Představte si, že je rok 1988 a vy jdete do kina na černou komedii Beetlejuice. Film vás uhrane svou bezelstnou dadaistickou rozjíveností a morbidním humorem, a tak se těšíte, že někdy v budoucnu uvidíte druhý díl. Ale než se tak stane, uplyne mezitím dlouhých 36 let. Ano, od premiéry temně rozverné extravagance filmového nekromanta Tima Burtona letos uplynulo těžko uvěřitelných 36 let. Nechci vás nudit prostoduchými postřehy, že mi to připadá jako včera, jenže sotva se před vámi zjeví Michael Keaton ve své kultovní démonické roli, rázem si tak budete připadat taky. Protože druhý Beetlejuice na vás dýchne tím samým kouzlem, jako kdyby v záhrobí neutekl jeden jediný den.

Ovšem ve skutečném i filmovém světě těch 36 let opravdu uteklo a za tu dobu se ledacos změnilo. Původní manželský pár (Alec Baldwin a Geena Davis) odešel na věčnost (tentokrát nadobro) a v jejich prokletém domě zavládl klid. Z mladé Lydie (Winona Ryder) vyrostla televizní hvězda okultního duchařského pořadu, ve kterém komunikuje se záhrobím a její dcera Astrid (Jenna Ortega) ji za to nenávidí. Jenom macecha (Catherine O'Hara) zůstala stejně otravná jako dřív a nic na tom nezmění ani smrt jejího manžela (Jeffrey Jones, byť z něj vlastně moc nezbylo a není uvedený ani v titulcích). Jeho pohřeb se pak změní v obří magnet na problémy a je jen otázkou času, než někdo třikrát vysloví to zakázané slovo!

Beetlejuice Beetlejuice: FOTOGALERIE

Je dobré si připomenout, že Beetlejuice byl teprve druhým Burtonovým snímkem, takže na něj musíme nahlížet jako na pomyslný odrazový můstek ke všem těm neobyčejným filmovým světům, kterými nás mistr okultních filmových věd později okouzlil – Batman, Střihoruký Edward, Velká ryba a celá řada dalších hraných i animovaných filmů. Už tehdy jste si ale mohli udělat poměrně přesný obrázek o jeho nezměrné autorské imaginaci, z níž jeho filmy vycházejí. Nabízí se zde srovnání s jiným vizuálním mágem, Guillermem del Torem, ale dílo obou režisérů nemůže být rozdílnější. Burton totiž pod tou vší morbidností zůstává hravý a milý. Jeho filmy jsou sice plné smrti, záhrobí a podivností, jenže jsou to místa, která byste nejraději navštívili o dovolené. Jen si vzpomeňte na kontrast mezi světem mrtvých a světem živých v Mrtvé nevěstě Tima Burtona (ano, pozoruhodný distribuční název). A přesně o tom je i Beetlejuice. 

Pokud vůbec netušíte, kdo nebo co Beetlejuice je a co vypukne za peklo, když třikrát vyslovíte jeho jméno, raději buďte opatrní. Mohlo by se vám totiž stát, že vás kouzlo Tima Burtona zasáhne natolik, že mu propadnete. Kombinace hraného filmu, příjemně oldschoolové stop-motion animace (ale nyní i CGI) a divotvorných masek funguje totiž i napodruhé znamenitě. Výtvarná stránka filmu je jednoduše dokonalá, ať už jde o okolí prokletého domu nebo záhrobí s jeho nekonečnými zákoutími našlapanými vizuálními gagy. Tady se ukazuje Burtonova hravost v celé své kráse. Existuje-li něco jako dadaistický horor nebo hororová groteska, potom je to právě Beetlejuice. A Tim Burton je principálem toho zběsilého cirkusu, kde létají vzduchem vtipy o smrti s takovou lehkostí, až vám z toho půjde hlava kolem. Můžete si být přitom jisti, že těch es v rukávu, které na vás začne házet s bezostyšností falešného hráče, má Burton schovaných skutečně hodně. 

Co vás možná oproti prvnímu dílu překvapí, je velmi pomalý rozjezd. Zatímco Alec Baldwin a Geena Davis byli mrtví, než byste třikrát řekli vy-víte-co, načež se mohlo začít vesele strašit a objevovat fungování záhrobního světa, v druhém díle si budete muset na pořádný odvaz trochu počkat. Mohou za to překvapivě vážně míněné rodinné trable babičky, matky a především dcery, kterými se musíme prokousat, zatímco nás Burton seznamuje s novými tvářemi světa mrtvých. K těm patří především démonická Monica Bellucci v roli Beetlejuicovy první manželky a mile parodický Willem Dafoe coby zesnulý herec ztvárňující drsné detektivy. Ani jeden z nich rozhodně neudělá ostudu – Bellucci je sice v příběhu tak trochu nadbytečná, ale minimálně její entrée a finále z ní dělá vítanou posilu. Mnohem výživnější je Willem Dafoe, jehož účast jde daleko nad veškerá očekávání a scény, kde se objeví, si krade pro sebe. 

Absolutní šílenství ale vypukne v okamžiku, kdy pod vlivem okolností musí Lydie přivolat na pomoc Beetlejuicea. Jakmile se tak stane, zařadí do té doby nijak výrazný Keaton druhou kosmickou rychlost a naprosto se utrhne ze řetězu. Těžko říct, zda ho scénář Alfreda Gougha a Milese Millara (Rytíři ze Šanghaje, Mumie: Hrob Dračího císaře) dokázal nějak usměrňovat, ale pravda je taková, že jeho scény se mění v naprostý gejzír komediálního bizáru a bezuzdného veselí. Keatonovo blbnutí je jednoduše dechberoucí a pokud máte pocit, že ikonickou rolí tohoto dvaasedmdesátiletého sympaťáka je Batman, musím vás vyvést z omylu. Je to Beetlejuice. Protože do role praštěného démona dokázal vtělit čirou esenci manické fáze svého herectví. Jinak se to snad ani popsat nedá. Pokud nevěříte, počkejte si na finále! Veškerému tomu řádění a pitvoření přitom zdatně sekunduje hudba Dannyho Elfmana, jehož polka-styl vás roztančí ve zběsilém danse macabre už při úvodních titulcích. 

Přehrajte si trailer První Beetlejuice možná není nejlepší Burtonův film. Ale je tak typicky burtonovský, že představuje jeho filmový rukopis v té nejrozjívenější podobě. Ostatně v jakém jiném filmu byste nalezli něco jako je Příručka pro nedávno zesnulé od Vydavatelství pro nedávno zesnulé? A to samé platí i pro druhý díl. Podtrženo a sečteno, druhý Beetlejuice je něco jako zjevení mezi velkými hollywoodskými filmy – je nestydatě drzý, černočerně zábavný a dostatečně vyšinutý, aby dal fanouškům podivuhodných výletů do říše fantazie všechno, na co čekali dlouhých 36 let. A vy budete po závěrečných titulcích cítit neodolatelnou potřebu třikrát zavolat: “Beetlejuice, Beetlejuice, Beetlejuice!” Protože kdo z nás si může dovolit čekat dalších 36 let na třetí díl?