Gastro přirovnání jsou červenou nití, která se line mou kariérou filmového recenzenta, takže se obrňte trpělivostí, když říkám, že Krotitelé duchů: Odkaz, jsou jako čočkovka od maminky. Není to na michelinskou hvězdu, možná by to neprošlo ani v těch lepších pražských restauracích, ale vy to prostě milujete, protože jste na tom vyrůstali, je to kus vašeho domova a je to vlastně fajnová polívka, které z principu nadržujete. A já to měl během prvních pěti minut staronových Krotitelů stejné. Snímek, který se - jak je v poslední době módní - rozhodl ignorovat nedávný restart a navazuje přímo na jedničku a dvojku, režíruje Jason Reitman, tj. syn původního režiséra Ivana Reitmana. Jde o člověka, který už si rozhodně “vytočil” naši přízeň a není to žádný protekční potomek. V Krotitelích mu to jde hezky od ruky a předvádí solidní řemeslo, které je ovšem prosté jakýchkoliv filmařských výzev. 

Ano, poslední věta prvního odstavce je trochu krutá, zvlášť v kontextu k hodnocení na konci textu. Snímek se rozjíždí pozvolna a my sledujeme dceru Egona Spenglera, jednoho z původních krotitelů, jak se přesouvá z města do prvotřídního zapadákova, kde její děti zažijí nejedno dobrodružství. Tak jako je zvykem v dobrodružných filmech pro děti z posledních let, dospělí tu hrají naprosto zanedbatelnou roli a většinu času spíše hibernují někde mimo záběr, aby si děti mohly trochu zaskotačit. Karty jsou rozdané jednoduše, starší Trevor (Finn Wolfhard) se tu má především zamilovat, opravit dědečkovo auto a prožít takový ten teenagerský románek v díře, kde se jinak nic neděje. Mladší Phoebe (McKenna Grace) je zrcadlovým odrazem Egona, kompletně s tomboyovskou vizáží, vrtáním se v gadgetech a zakřiknutou osobností. 

Krotitelé duchů: Odkaz: FOTOGALERIE

Podobně “na první dobrou” funguje bohužel celý film. Reitman si umí hrát s detaily a postavy se mohou opřít o špičkové herce, ale ze začátku se vyplýtvají cenné minuty na “melancholické čumění do dáli”, aby se pak v koncovce nemilosrdně pelášilo kupředu. Odnáší to hlavně postava Phoebe. McKenna Grace dává do role maximum a malá Spenglerová je rozhodně hlavním stavebním prvkem snímku, na němž by mohla klidně vyrůst celá další série filmů (nebo alespoň rozumně drahý VOD seriál). Jenže jako diváci musíte překousnout, že s naprosto ledovým klidem přijímá vše, co se jí postaví do cesty. Najde spektrální analyzátor, najde protonový batoh i pasti na duchy a víceméně okamžitě se s nimi naučí pracovat a bere bez hnutí brvou na vědomí, že duchové existují a je potřeba jim zatnout tipec. 

Jistě, je v tom trochu toho odzbrojujícího pragmatismu, který do role propašoval zesnulý Harold Ramis, ale tam se bavíme o komediální poloze á la Sheldon Cooper, kdežto tady jde o zvraty a odhalení, která jsou hráné na vážnější, melodramatickou notu. Chybí tu ten “wow” moment, kdy se děti trochu bojí a trochu diví, protože McKenna nedělá trochu nic a prostě přebírá krotitelský štafetový kolík bez emocí. Ty se snaží dodat její kamarád Podcast (ani se neptejte) a zejména mírně fanboyovský středoškolský učitel Roy v podání Paula Rudda, který miluje původní krotitele duchů a sám přitom netuší, že stojí na pupku další ektoplazmické katastrofy našich časů. 

Paulu Ruddovi byste ještě odpustili, že chová spíš jako přerostlé dítě a parťák malých hrdinů, čímž vlastně způsobí, že se banální zápletka může někam posouvat, ale jakmile duchové vyletí tzv. z pytle, dětské dobrodružství á la Goonies nebo Stranger Things se rychle mění v nostalgický kýč, jehož snahu zalíbit se pamětníkům už nelze ignorovat. Citují se celé scény originálu, objevují se staří známí a exploze fan service v závěru v podstatě krade novým hrdinům film z rukou, čímž podrývá snahu zrestartovat celou frančízu.

Ve výsledku jsou Krotitelé duchů: Odkaz vlastně jen samoúčelnou jednorázovou záplatou na gender výhybku z roku 2016. Oběma Reitmanům, jednomu jako producentovi, druhému jako režisérovi, se tedy podařilo postavit celou sérii zpátky na původní koleje, ovšem jen aby ji v závěru tak nějak vyhodili do povětří, protože ačkoliv je kde navázat, fanoušci originálu dostali vše, co by kdy mohli potřebovat, a těch nových asi moc nepřibude, protože jakkoliv se dětští herci snaží, vlastně toho zas tak moc nesvedou a nepředvedou (v rámci limitovaného scénáře).

Přehrajte si trailer Celé tohle opatrné našlapování je snahou vysvětlit, proč jenom sedm z deseti, ačkoliv někteří z vás si teď budou říkat, proč dávám sedm a ne třeba pět. Víte, ono je hrozně příjemné se do toho světa vrátit, skočit na špek všem těm příslibům, poslechnout si fajnový soundtrack, hltat príma CGI a představit si sama sebe jako v tom věku šermuju s paprskem ve vzduchu a snažím se ulovit ducha. Dítě ve mně dostalo, co potřebovalo a na tehle Odkaz budu vzpomínat moc rád. Kritik už je spokojený méně a trochu do filmu tepe, i když v hloubi duše ví, že úspěšné návraty po třiceti letech by se daly spočítat na prstech jedné ruky Barta Simpsona. Kroťte svá očekávání a máte šanci, že si tenhle nevyžádaný sequel užijete tak, jak byl tvůrci zamýšlen.