Kolikrát už se prorokovalo, že mají superhrdinské filmy to nejlepší za sebou? Zlé jazyky po každém úspěchu tvrdí, že další stěžejní hit už prostě nepřijde, a přece jen jsme svědky toho, jak se za Temného rytíře, Avengers nebo Avengers: Endgame nabalují další obrovské trefy. Nejnověji to je třetí Spider-Man s Tomem Hollandem, jenž stáčí nostalgii po hektolitrech a krásně ukazuje, jak rozlehlá je dnes superhrdinská šachovnice. Což mě paradoxně přivedlo ke vzpomínkám na 90. léta, kdy na ní pro mnohé byla jediná figurka – Batman.

Každý to samozřejmě měl jinak, ale pokud bereme v potaz jen klasické superhrdinské celovečeráky, já jsem vyrůstal čistě s netopýřím mužem Michaela Keatona. Reevesova Supermana jsem neznal (české televize preferovaly seriál s Deanem Cainem), Spider-Man nebo X-Meni ještě byli daleko a Želvy Ninja si z mýtického žánru spíš dělaly legraci. Jediným hrdinou, který s vážnou tváří potíral zločin, tak byl milionář se stylovou černou károu a pořádně temnou minulostí.

Jen si vzpomeňte, jak působivá je úvodní scéna, v níž Batman seřeže párek gaunerů a nekompromisně se představí. Tim Burton měl v té době za sebou pouze dva filmy, i přesto ale působil jako režijní veterán, jenž přichází s neochvějně jasnou vizí. Jeho výlet do Gothamu se od první vteřiny chlubil hutnou atmosférou, pompézní gotickou výpravu a mistrovskou hrou se světlem a stínem. Chvíli to byla retro gangsterka, chvíli zvrácená komedie, chvíli moderní akčňák s hi-tech vychytávkami – a všechno do sebe zapadalo tak dobře, že člověk nikdy nezpochybňoval integritu Batmanova světa.

Po řemeslné stránce šlo o vyloženě skvělou práci, jejíž poctivé triky a podmanivá stylizace opravdu braly dech. Zároveň ale Batman nestrádal ani po stránce herecké, jelikož se do sebe pustili dva odvážlivci, kteří svou práci brali nadmíru vážně. Michael Keaton dodal titulnímu hrdinovi odhodlání a hloubku, s nimiž se u "filmů podle papírových sešitů" do té doby nepracovalo. Jack Nicholson pak vyloženě rozdupal žánrové mantinely a nabídl děsivého padoucha, u něhož nešlo odhadnout, zda v další vteřině vytasí nevinný fórek, anebo někoho zastřelí.

Zatímco se tedy Bruce Wayne nořil do tmy a jen zřídkakdy sázel na vtipkování, o kus vedle řádil maniakální Joker, který nikdy neudržel vážnou tvář příliš dlouho. Keaton a Nicholson se vlastně pořád snažili přehrát jeden druhého a vyždímat z Burtonovy vize maximum. A povedlo se jim to zejména ve finálním duelu, jenž přetékal napětím už proto, že si vítěz mohl nárokovat dohled nad Gothamem i nad dlouhými nohami Kim Basinger.

Tim Burton zkrátka neustále myslel na to, aby se jeho Batman zaryl divákům do paměti – ať už zarputilými hrdiny, ponurým městem, grandiózním Batmobilem nebo křivkami blonďaté femme fatale. Jak všichni dobře víme, druhý díl už vybočil do hodně nekompromisní divočiny (viz Civalovo VIMko). Jednička ale přišla s neotřesitelnými archetypy a vlastně mojí generaci vysvětlila koncept superhrdinského filmu, v němž maskovaný outsider bojuje s arcilotrem, jenž má nekonečně minionů, a kromě osudu města/planety je vždy v sázce i srdce sličné dámy. Jednoduché, úderné, atraktivní… a po čertech zábavné, ať už se má člověk nadšeně smát či opatrně bát.

Burtonův Batman tak sice není prvním ani nejlepším superhrdinským bijákem, pro řadu lidí je však tím nejdůležitějším. Schumacher, Nolan a Snyder po něm ukázali, že se dá geniální sirotek pojmout mnoha způsoby – a někdy to fungovalo víc a někdy méně. Nikdo z nich ale nepřekonal audio(!!!)vizuální a vpravdě ikonický rozměr klasiky z roku 1989, u níž si leckdo vybudoval celoživotní lásku k pláštěnkářům a jejich okázale nadčasovým příběhům.