Pokud se někdo před pár lety divil, že Warneři vytahují z archivů okostýmované vysloužilce, neuvědomil si, jak výsadní postavení Superman a Batman v kinematografii mají. Comicsy za mořem odkojily už několik generací čtenářů, na plátně však pšenka dlouho kvetla jenom Ocelovému muži (přelom 70. a 80. let) a pak až Temnému rytíři. Ten v podstatě sám odtáhl celá devadesátá léta. Batman prorazil cestu jiným – dnes možná barvitějším, psychologicky propracovanějším a vizuálně atraktivnějším blockbusterům. Tahle cenná historická úloha je ale vpravdě pamětihodná, protože netopýří vejlupek se jen tak nezařadil do špalíru středoproudých taháků na peníze, ale zaujal jako hlavní protagonista regulérního autorského filmu.

V podstatě už od premiéry se vypráví vtipné historky o tom, jak nechalo studio rozvést do hračkářství a McDonaldů všelijaké roztomilé figurky Batmana a Kočíčí ženy, to aby se rodiny s dětmi dostavily v hojném počtu. V kině se na ně pak vyřítil zdeptaný milionář zamilovaný do paní, co připomínala ze všeho nejvíc zfetovanou šlapku ujíždějící si na latexu. Tohle nebyla rodinná vyprávěnka o hrdinovi, ale až příliš sugestivní zpráva o postavě, která se (marně?) pokouší zorientovat v gothamské bažině. Děti, domů! A spát! A už žádné comicsy!

Z druhého Batmana jako by se dal seškrabovat dehet, prach a vyzvracené ampule antidepresiv. Uvolněný Tim Burton, jemuž úspěch jedničky v podstatě dopřál absolutní svobodu, se zbavil barvotiskového charakteru předlohy a zvolil cestu čirého psycha, v němž se víc než na akci hledí na Tučňákovy oční stíny a rozhozenou kštici Michelle Pfeiffer. Na druhého Batmana se nedívá snadno, což je u superhrdinské báchorky pro nejmenší děti trochu, ehm, problém, na druhou stranu je ale čirá radost sledovat, jak se černý kostým zapouští Bruci Wayneovi do kůže. Strhávání masky pak nevyznívá jako švanda pro odpolední blbnutí na maškarním plese, ale jako zásadní tečka za kompletním filmovým dílem. Dílem, které se nevytratí z hlavy za dva dny – na to má atmosféru budovanou až příliš chytře a „nepovrchně“, na to se zařezává do těla příliš hluboko. Tak hluboko, že i když ze sebe Batman serve svoji špičatou helmu, nelze v tom spatřovat žádný ryze očistný, natož happy-endový čin.

Batman se vrací je v tehdejších podmínkách comicsového subžánru anachronismem, který by dle běžné obchodní logiky neměl nikdy vzniknout. O to zábavnější je jeho podvratnost. A o to příjemněji se jeho duševním vrtochům podléhá.