Když se řekne hvězda francouzského šanzonu, většina z vás si zřejmě okamžitě vybaví Edith Piaf a její energií nabitý hlas. Možná za to částečně může i Christopher Nolan, když v Počátku použil její píseň „Non, je ne regrette rien“, a tím ji znovu představil současnému publiku. Pokud bychom ale měli jmenovat skutečného krále šanzonu, byl by to Charles Aznavour. Potomek arménských uprchlíků, jenž se postupně vypracoval až na absolutní vrchol hudebního průmyslu a stal se evropským Frankem Sinatrou s počtem prodaných desek přesahujícím 180 milionů kusů. Zpěvák, písničkář, textař, herec, diplomat a podnikatel – to vše a mnohem víc byl Charles Aznavour. Zemřel v roce 2018 ve věku 94 let, přičemž za sebou zanechal nepřekonatelný hudební odkaz. A my se nyní můžeme s jeho životem seznámit v opulentním životopisném snímku.

Režisérské a scenáristické duo Mehdi Idir a Grand Corps Malade přistoupili k Aznavourovi s náležitou úctou a respektem, jak si jeho dílo bezesporu zaslouží. Použili k tomu zaběhlý syžet životopisných snímků, kombinující dlouhé flashbacky s klasickou filmovou narací, rozdělenou do několika kapitol rámujících každou významnou etapu Aznavourova dlouhého života.

Postupně vám ukážou strastiplné dětství arménských běženců v meziválečné Paříži, kde exceluje především bodrá povaha Aznavourova otce Míši, jehož temperament a vřelý vztah k hudbě malému Charlesovi doslova učaroval. Následuje chudé Aznavourovo mládí, první drobné textařské i pěvecké úspěchy, angažmá pod křídly Edith Piaf, pro níž Aznavour jeden čas psal, až po sólovou kariéru, na jejímž počátku riskoval vše, aby nakonec získal srdce francouzského i světového publika.

Každý životopisný snímek je tak silný, jak silný je osud hlavního hrdiny. A v tomto ohledu Aznavour v prvních několika dějstvích funguje skvěle. Mehdi Idir a Grand Corps Malade se opřeli o silný herecký projev Tahara Rahima (Napoleon, Mauritánec: Deník z Guantánama), jehož uchopení mladého Charlese Aznavoura je podmanivé. Sympatický mládenec s nezvykle chraplavým hlasem si vás získá svou bezelstností a upřímností, s jakou se protlouká od jednoho představení k druhému, aniž by po sobě zanechal větší stopu.

Ovšem s přibývajícím věkem začne tyto své vlastnosti odhazovat jako přebytečnou zátěž, jak současně roste jeho ego a touha proslavit se. Ta je ovšem podána s notnou dávkou samozřejmosti, aniž by se autoři jakkoli zabývali tím, že mnohá jeho rozhodnutí měla devastující dopad na jeho přátele nebo dokonce rodinu (konkrétně první manželku). Jako kdyby úspěch a dosažení profesních snů byl sám o sobě ospravedlnitelný důvod pro veškerá jeho sobecká rozhodnutí.

Tato určitá emoční plochost pak doprovází celý Aznavourův dospělý život, aniž by bylo jasné, zda jde o charakteristiku jeho osobnosti nebo o autorský úmysl věnovat se pouze hudební stránce Charlesova života a její glorifikaci. Ať už je to jakkoli, hudební stránka filmu je dle očekávání naprosto famózní, mapující největší jeho hity a milníky. Pomocí montáží a reimaginací jeho koncertů vám režisérské duo přehraje vše podstatné z Charlese Aznavoura, což potěší hlavně ty diváky, kteří zatím neměli možnost se s jeho jedinečným hlasovým projevem seznámit. Vlastně platí, že čím míň toho o Aznavourovi víte, tím pro vás bude jeho životopis zajímavější. Pro ostatní bude snímek velkorozpočtovým připomenutím všech encyklopedicky významných okamžiků jeho života. Nic víc, nic míň.

Největší problém Aznavoura je nakonec ten, že neví, kdy přestat vyprávět. Respektive to neví Mehdi Idir a Grand Corps Malade. Charles Aznavour se dožil úctyhodných 94 let a film se vehementně snaží pokrýt každé jeho životní období. Což by mohlo fungovat za situace, když by každá životní etapa byla něčím charakteristická, tj. příběhově silná. Protože jinak by neměl snímek o čem vyprávět. A přesně to se stane v okamžiku, kdy Aznavour dosáhne světového renomé a hudební svět mu leží u nohou. V tu chvíli se veškerý další děj smrskává na hudební encyklopedii dalších a dalších hitů doprovázených filmovými montážemi či záběry z vystoupení. 

Přehrajte si trailer To je občas proloženo nějakým tím setkáním s některou z nepřeberného množství vedlejších postav (manželka Ulla, Frank Sinatra atp.) nebo významnější životní etudou., ale na nic není čas, jede se dál, k dalšímu turné, k další písni, k další montáži. A prokousat se tímto rytmem celkovou stopáží o déle 133 minut je díky nedostatku příběhového oblouku značně unavující. Jistě, pořád je to hudebně skvěle naaranžované a pro diváky, co neznají Aznavourovu tvorbu, jde o působivý přehled největších hitů a přelomových skladeb, ale ani to nezakryje fakt, že poslední dějství se až příliš vleče a nemá co vyprávět. Navzdory tomu zůstává Aznavour velkolepě pojatým životopisem, v němž se klade důraz na hudební odkaz velikána francouzské populární hudby.