Už dávno jsou pryč doby, kdy byl akční žánr považovaný výlučně za mužskou záležitost. I kdybychom nepočítali superhrdinky, žen pokoušejících se uspět v ve filmech plných přestřelek, lámání rukou a velkých explozí, je v posledních letech docela hodně. A popravdě nevím o nikom, kdo by to považoval za problém. Jeden rozdíl oproti „chlapským akčňákům“ tu ale přeci jen je. Na jednu stranu tu vznikají ty klasické, postavené právě na akci. Charlize Theron v Atomic Blonde vykydlila půlku východního Berlína, Jennifer Garner se s tím v Peppermint: Anděl pomsty taky moc nemazala a Milla Jovovich to snad ani jinak neumí. Pak tu však vznikají i filmy, které se pokouší řešit víc nitro hrdinek, jejich motivaci a důvody k tomu, proč lidem ubližují, což ovšem taky nemusí být na škodu, když to dopadne jako Brutální Nikita. Když to ale dopadne jako Ava: Bez soucitu, je to průšvih. 

Přiznám se, že na film jsem byl celkem zvědavý. Jessicu Chastain jsem chtěl v akční poloze vidět už docela dlouho a John Malkovich s Colinem Farrellem jsou dost dobří herci na to, aby dokázali člověka v kině hodinu a půl bavit. Jenže ti tři jsou asi to jediné, co v Avě stojí za pozornost. Chastain, která za filmem stojí i jako producentka a tudíž je za výsledek zodpovědná asi nejvíc, se totiž rozhodla Avu pojmout jako akčňák z té druhé kategorie, tedy víc jako drama než jako střílečku. To drama ovšem zoufale nefunguje. 

Ava: Bez soucitu: FOTOGALERIE

Permanentně zamračená hrdinka se vrací po osmi letech domů, kde ji čeká bolestivé setkání s matkou, s níž si nikdy nerozuměla, starým přítelem, který teď randí s její sestrou, a krutou minulostí. Ava se musí postavit faktu, že svou závislostí na alkoholu a drogách zničila rodinu, ale i velkým nevyřčeným tajemstvím, díky nimž ji její nejbližší zavrhli… má ještě šanci věci napravit a blablablabla… prostě je to uchcaná ukecaná nuda jak z Hallmarku nebo nějakého romantického dramatu z Německa, co běží na Prima Love v sobotu odpoledne a vaše babička u něj obvykle v půlce usne. Ava je plytké drama s nezajímavými postavami a směšnými dialogy (prakticky všechny scény s mámou jsou opravdu bolestivé) a banálními zvraty. A občas si taky vzpomene, že to má být akční thriller. Bohužel. 

Režisér Tate Taylor akci absolutně neumí, takže bych měl být asi rád, že jí v Avě moc není. A když už na ni dojde, dostaneme všemi oblíbenou kombinaci zběsile rychlých střihů a kamery, která se hýbe tak moc, že nevidíme nic. Respektive vidíme, jak málo nápadů tvůrci měli a jak moc kašlali na realizaci. Nečekám, že každý akční film bude vypadat jako John Wick. Ale mohl by vypadat třeba líp než libovolný díl seriálu Arrow. Krom toho jsem měl v mnoha scénách pocit, že tvůrci vlastně ani akční film točit nechtějí a že je akce, napětí, rvačky a střílení vůbec nezajímají. Pokusy o vytváření jakési osudovosti mezi hlavní trojicí hrdinů (Commona do ní nepočítám, navíc tu nic moc herecky nepředvede) naprosto nefungují a to, co v poslední čtvrtině začne předvádět Colin Farrell, fakt smrdí přístupem „hele, mě to nebaví, nějak to dodělejte, já jdu do přívěsu spát.“ 

Přehrajte si trailer Ava: Bez soucitu je devadesátiminutová nuda, která je ve svých silnějších chvílích banální a unylá a v těch slabších viditelně nezvládnutá a otravná. Kvůli všem zúčastněným mě to dost mrzí, protože i v tomhle marastu je vidět, že Chastain a Farrell by svoje role pod vedením někoho, kdo by žánru (ať už dramatu, nebo akčnímu thrilleru) šel trošku víc naproti, mohli zvládnout víc než se ctí. Ale v tomhle případě se to fakt nepovedlo. Ava neví, jestli chce být psychologickým dramatem, akčním béčkem, politicko-konspiračním thrillerem nebo příběhem o vykoupení sebe sama. A tak zkouší být vším a nefunguje v ní ani jedno.