Nechutná provokace. Uvést upířinu Ať vejde ten pravý do kin týden před světovou premiérou Nového měsíce je asi stejná sviňárna, jako kdyby si James Cameron naplánoval těsně před Poseidon obnovenou distribuci Titanicu. Srovnání je nelítostné. Fenomén Twilight je samozřejmě extrémně mocný, takže rok a půl stará konkurence artové povahy ho nemůže rozhodit.  Divák chtivý kinematografických požitků ovšem bude mít s upíry na chvíli vystaráno.

Snímek švédského režiséra Tomase Alfredsona už byl důkladně prověřen díky výměnným mechanismům internetu. Od jeho premiéry uběhl rok a půl, za kterýžto čas se film vklínil do TOP 250 na IMDb - což je přesně ten způsob, jak se může nenápadný snímek ze Skandinávie rozvinout v globální hit. Přestože rozhodně není nějak výrazně „user friendly“.

Jeho úspěch je způsoben hlavně důsledným dodržováním konceptu „vezmeme upírskou mytologii se všemi jejími součástmi a naroubujeme ji na studenou realitu Švédska 80. let“. V ní žije Oskar, dvanáctiletý blonďáček s bojácnýma očima, jehož šikanují tři spolužáci. Vyrůstá jen s matkou, víceméně bez táty i bez velkých mužských vzorů za zády. Tím spíš se svým trýznitelům bojí postavit. Radši klopí zraky, a pak se zbytek dne poflakuje před nevábnou bytovkou. Jenže jednoho večera potká černovlasou dívenku Eli. A protože zatím nezná její vybrané gastronomické preference (!KREV!) a nikdy neviděl Kruh (jinak by hned poznal, že s dívkou dané vizáže je něco špatně), může se s ní skamarádit.

Spouští se tím velmi osobitá lovestory, ve které se na věk moc nehledí. Oběma je dvanáct, oba to mají v životě zatraceně těžké. Okolím a stávající situací jsou zatlačeni do kouta. A přesto si uvědomují, že ve světě musí obstát hlavně díky svým vlastním schopnostem. Denerační přízeň a podobné problémy ústí v milostný vztah pevnější a upřímnější než cokoliv, co se dá vidět u dospělých (ne nadarmo jsou všechny starší postavy rozhádané nebo rozvedené), aniž by film sklouzl k nějakému pohádkovému moralizování o čistotě dětské duše a naopak zkaženosti odrostlých opatrovníků.

Citlivé. protože komorní a neokázalé, líčení vztahu mezi Oskarem a Eli v sobě má navíc víc sexuality než Stmívání i se svou bandou svlíkajících se exhibicionistů. Nejde ani tak o „ten jeden“ detailní záběr, který se do amerického remaku asi určitě nedostane, jako spíš o celé postupné zasvěcování Oskara (nejen) do pohlavního života. Ať vejde ten pravý vlastně obnáší velmi svérázný pohled na dospívání zamlklého kluka, který postupně nabírá sebevědomí, sílu, odvahu a dokonce je mu (na druhý pokus) dovoleno vyměňovat si se svojí láskou tělní tekutiny – což v tomto případě není nějaký hanbatý spoiler, ale vypíchnutí jednoho z těch báječně zrežírovaných milostných úkonů, které v mžiku řeknou vše, bez jediného slova.

V té sekundě je vidět nekompromisnost, důsledný přístup k látce, který s krví nakládá v akurátní, adekvátně šokantní míře, ale samozřejmě i čistota zobrazovaných citů… a vlastně i celého vyprávění. To se nepouští do nijak složitých přemetů (a je tak v  kontrastu k postmoderně přepálené upířině Chan-wook Parka Žízeň). Mrazivou atmosféru vyvolá už strohá sekvence statických záběrů na zasněžené město, úsporná práce se zvukem a hudbou se náramně zužitkovává v nejvypjatějších scénách, kterých rozhodně není málo. Chladně civilní pojetí celého filmu navíc prospívá upírům samotným, protože v nich najednou lze vidět dost zoufalé figury, jež si prostě nějak tu potravu obstarat musí. Vegetariánství si můžou dovolit twilightovští playboyové z Dívky a Brava, v Ať vejde ten pravý se k věci přistupuje se zcela „obyčejnou“ řeznickou logikou, jejíž výsledky jsou o to děsivější.

Alfredsonův snímek k tomu ctí staré známé pravidlo narvat druhou nejlepší scénu na začátek, tu úplně nejlepší pak na samotný konec. Tak intenzivní a nápaditě nasnímané finále letos v kinech asi nebylo. Uvidíme, jestli ho remakující Matt Reeves (Monstrum) vykrade záběr po záběru.