Ugo Bienvenu. Pokud vám to jméno nic neříká, dobře si ho zapamatujte, protože je možné, že se s ním budete v budoucnosti setkávat. A to v souvislosti s umělecky laděnými animovanými snímky těch nejvyšších ambicí. Francouzský ilustrátor a režisér se zatím věnoval především grafickým románům a krátkometrážní tvorbě (Ant Man), aby nás letos potěšil svým celovečerním filmovým debutem. A že se mu povedlo natočit něco výjimečného, o tom svědčí i zájem, jaký Arco vzbudil na nejrůznějších festivalech – viz nominace na nejlepší animovaný film na Zlatých glóbech. A vás určitě bude zajímat, jestli si Arco zaslouží vaši pozornost.

Nebudu vás dlouho napínat – Arco je jedním z těch animáků, kde ucítíte výrazný autorský rukopis už z úvodních titulků. Jeho kouzlo je totiž nepopiratelné, a to především po vizuální stránce. V souvislosti s Ugo Bienvenuem se často skloňuje jméno japonského anime kouzelníka Hajaa Miyazakiho (Můj soused Totoro, Princezna Mononoke a další skvosty studia Ghibli), nicméně neberte to tak, že Bienvenu konvertuje jeho styl (nebo japonské anime obecně) do evropského prostředí. Vůbec ne. Jde pouze o inspiraci, kterou Ugo Bienvenu zmiňuje společně s celou řadou dalších vlivů formujících jeho životní vášeň – kreslení. Arco totiž není v žádném případě anime. Jde svou vlastní cestou a nebojí se objevovat nové světy. Jak po příběhové stránce, tak po té umělecké.

Arco: FOTOGALERIE

Cesta na plátno ovšem nebyla vůbec jednoduchá, protože za Arcem nestálo žádné existující animační studio. Režisérovi a jeho úzkému okruhu spolupracovníků trvalo několik let, než prostřednictvím storyboardů a černobílých animací získali pozornost Natalie Portman z produkční společnosti MountainA, čímž si zajistili potřebné finance. Teprve poté vyrostlo v Paříži studio o 250 lidech a Arco se začal téměř světelnou rychlostí hýbat kupředu. Celá ta strastiplná anabáze od původní myšlenky až po slavnostní uvedení na loňském festivalu v Cannes je půvabnou analogií k ději samotného filmu, který rovněž pojednává o jedné takové nebezpečné cestě. Cestě napříč časem a prostorem.

Arco je malý desetiletý kluk, jehož každodenní rutina neobnáší nic moc extra vzrušujícího. Nakrmit pár domácích zvířat na malé farmě, něco uklidit, klasika. To pravé vzrušení nastává až s návratem jeho rodičů a starší sestry domů. Byli se totiž ten den podívat na dinosaury. Ne, tím nemyslím nějakou atrakci ve stylu Jurského parku. Tím myslím dinosaury žijící na Zemi před několika desítkami milionů let. Arco a jeho rodina totiž žijí v daleké budoucnosti, kdy je možné prostřednictvím malých krystalů létat a cestovat časem. Kdo by si to nechtěl někdy vyzkoušet?

Jak asi snadno vytušíte, Arco – ačkoli je na to ještě příliš malý – zatouží dinosaury vidět na vlastní oči. A tak si v noci potají půjčí cestovní krystal a plášť barvy duhy své sestry a vydá se na cestu, která jej ovšem namísto pravěku zavede do roku 2075. Do doby, kdy lidstvo žije značně futuristickým způsobem života. Bienvenu zde předvádí svůj cit pro detail i schopnost vykreslit (obrazně i doslova) světy blízké i vzdálené budoucnosti tak, že se v nich okamžitě zorientujete. Současně vás okouzlí drobnými detaily i neotřelými nápady, jako je péče domácího robota Mikkiho o malou slečnu Iris a jejího ještě mladšího brášku. Je to právě Iris, kdo se ujme ztroskotaného Arca a snaží se mu pomoct vrátit se domů, zatímco mezi nimi vzniká cosi víc než přátelství.

Vizuální stránka snímku dodává příběhu něco velmi nadčasového, jako kdyby samotný film přicestoval z jiné doby. Tak moc je dnešní animovaná tvorba rozdělena na 3D počítačovou animaci a anime, že mezi nimi Arco působí jako zjevení. Není v této souvislosti bez zajímavosti, že Bienvenu při tvorbě použil francouzský freeware TVPaint Animation pro animaci a klasický Photoshop pro tvorbu pozadí. A je to na filmu opravdu znát. Každý záběr, každá lokace má díky tomu podobu ručně kresleného obrázku, z něhož vystupují jednotlivé detaily i celkové estetické ladění snímku. Jednoduchost použitých nástrojů je přitom úmyslná. Režisér sám uvádí, že nechce za sebe nechat pracovat sofistikované animační programy, aby forma nepřevážila nad obsahem. Zároveň potřebuje zůstat skrytý, snad až neviditelný. Emoce a jejich zobrazení prostřednictvím nádherné „ruční“ práce mají být divákovi předloženy ve své jednoduchosti, tak jak tomu bylo v animovaných filmech 60. a 70. let. A ono to funguje! Arco se díky tomu může směle zařadit k poetice belgického komiksového scenáristy a kreslíře Hergého, autora Tintinových dobrodružství.

Přehrajte si trailer Po stránce příběhové se Arco opírá o vděčný námět cestování časem, ale především o klasické dětské dobrodružství plné napětí a honiček. Na pozadí přitom mírně probublávají složitější témata, jako jsou vztahy mezi rodiči a dětmi, umělá inteligence nebo vztah člověka k životnímu prostředí. Arco se ovšem nesnaží prosazovat žádný světonázor – zůstává věrný jednoduchému příběhu o pomalu dospívajících dětech a jejich snech, touhách a potřebách. Pravda, občas si příběh pomáhá až příliš velkým zjednodušováním, přičemž chování některých postav je až příliš excentrické snad i na francouzské poměry. Navíc v jádru jde pořád o původní krátkometrážní námět roztažený do podoby celovečerního filmu, čemuž odpovídá i střídmých 88 minut stopáže. Ale přičtěte si k tomu emotivní hudbu Arnauda Toulona skvěle vystihující tónování celého filmu a dostanete animák, ke kterému se budete rádi vracet pokaždé, když budete mít pocit, že se svět zbláznil.