Amerikánka je přezdívka dívky jménem Ema, se kterou se život nemazlil. Narodila se za socialismu v rozpadlé rodině, kde matka samoživitelka nezvládla svou roli a podlehla ničivému způsobu života. Jediné, k čemu se vyděšená malá holčička mohla upnout, byla prchavá vidina otce kdesi v Americe, k němuž vzhlížela jako ke Svatému grálu. Jednoduchá mantra o cestě za otcem do Ameriky se stala zaříkadlem, o nějž se tříští veškerý běs jejího následného životního osudu. Stala se skálou, nezničitelnou a nezlomnou silou, jež přečká vše, aby dosáhla svého. A tak se Amerikánka protlouká životem. Snaží se přežít pekelné podmínky odcizení a citové deprivace v děcáku, kde ztráta rodiny představuje vstupenku do pekla.

 

 

Pokouší se vyjít s náhradní rodinou v pěstounské péči, ale je stržena zpět do převýchovného soukolí socialistické mašinérie. Tentokrát v podobě pasťáku. A jde dál, útěk střídá útěk, její věčný vnitřní hlas pochybností ji neustále doprovází, stejně jako dědičný hřích matky, jenž si nese v sobě až do sametové revoluce, opojného okamžiku vítězství, který ji vezme poslední životní iluzi.

 

Amerikánka je současně výpovědí i obžalobou společnosti jako takové, neschopné postarat se o něco tak křehkého a samozřejmého, jako je bezstarostné dětství. Je epitafem i nekrologem zmařeného lidského života, ale také filipikou proti nesvobodě burcující k nezdolnosti lidského ducha za všech okolností. Viktor Tauš přitom pracuje se skutečnými postavami a skutečnými událostmi, protože titulní Amerikánka není filmovou postavou, ale člověkem z masa a kostí. Tauš se s ní seznámil v době, kdy sám procházel velmi složitým obdobím a její životní odysea mu učarovala natolik, že se k ní v podstatě celý život vracel – od divadelního představení až po letošní celovečerní film. Amerikánka je v tomto směru završení jeho mnohaleté snahy převést vše, co se k životním osudům zkoušené dívky váže, do expresivní formy schopné roztrhat běžnou narativní formu na kusy a donutit diváka podívat se na celou věc jinak.

 

 

Díky tomu se z Amerikánky stal obskurní žánrově-výtvarný mix se silným příběhem a velmi tíživým poselstvím, to vše servírované prostřednictvím zajímavých hereckých výkonů. Po příběhové stránce nabízí Tauš společně se scenáristou Davidem Jařabem (Hadí plyn) naprosto strhující filmový zážitek, z něhož vám bude mrazit v zádech. Vše, co hlavní hrdinka prožívá, čím prochází, jaké rány přijímá (nebo rozdává) a čemu musí čelit (nebo naopak podlehnout), je podáno s maximální intenzitou svědčící o obrovské touze autorů odvyprávět skutečný příběh skutečné Amerikánky tak, aby diváka zasáhli s nejvyšší možnou přesností. A daří se jim to skvěle díky silným hereckým výkonům. Proplétají mezi sebou události v několika dějových linií, v nichž vystupují hned tři různě staré Amerikánky v podání Pavly Beretové, Julie Šoucové a Kláry Kitto. Zejména nejmladší z nich (Klára Kitto) je ve své roli tak bravurní, že na její výkon jen tak nezapomenete.

 

 

Silnému příběhu však paradoxně podráží nohy zvolená umělecká forma. Nebo mu minimálně neprospívá. Bohužel. Film není divadlo a co snese divadelní představení, nemusí nutně snést stříbrné plátno. Divadelní scénografie a stylizace navozují v Amerikánce přísně jevištní dojem, ze kterého se snímek nikdy nerozběhne do čistě filmových rovin. Jistě, autorská vize, řeknete. Ale tady se šlo až moc do avantgardy a zapomnělo se přitom na to, že filmová řeč nemusí být nutně totožná s tou divadelní. Tauš na diváka mnohdy promlouvá až příliš nesrozumitelně a jednotlivé záběry, krásně stylizované podle krystalicky čiré autorské vize, vyznívají samoúčelně a příliš nuceně. Může to fungovat jako terapie obrazem, kdy zvolená audiovizuální stránka je skutečně impozantní a vede k nejrůznějším pocitům, ale pro vlastní příběh je kontraproduktivní.

 

 

Přehrajte si trailer Ze všech těchto důvodu nelze Amerikánku srovnávat s žádným podobným snímkem, protože žádný takový snímek minimálně u nás snad ještě nevznikl. Právě proto je odpověď na otázku, co je to Amerikánka, tak složitá. Svým silným sociálním apelem se nejvíc blíží Requiemu pro panenku (1991), kde Filip Renč sledoval svou vlastní verzi skutečných událostí a vyděsil diváky příběhem o šílenství vládnoucím v socialistickém ústavu pro mentálně postižené. Na druhou stranu převažující artové zpracování Amerikánky ji řadí spíše k inscenačnímu amalgámu fantaskních vizí Davida Lynche, Wese Andersona nebo Jana Švankmajera. Na každý pád je však více než potěšující, že u nás stále existují autoři, jejichž představa o filmu zahrnuje mnohem víc než jen běžnou produkci pro průměrného diváka.