Americká fikce otvírá pohledem na školní tabuli s nápisem „The Artificial Nigger“, před nímž sedí vyučující Thelonious „Monk“ Ellison, hlavní postava příběhu s tváří Jeffreyho Wrighta, a vysvětluje studentce, která si nepřeje celý den zírat na toto „urážlivé “slovo, že pokud se přes něj dokázal přenést on, tak ona to jistě zvládne také. Následuje odchod studentky z posluchárny a disciplinární pohovor, který vede k tomu, že si Monk musí vzít nucené volno. Název „The Artificial Nigger“ ostatně předjímá i situaci, v níž se  Monk jako spisovatel později ocitne. 

Monk se tedy vydává se za svou rodinou do Bostonu, kde se vyjevuje, že vztah se sourozenci není něčím, co by Monk budoval s takovou péčí jako zápletky svých knih. Monk je totiž spisovatel, intelektuál, a obtížně se smiřuje s tím, že jeho poslední knihy nezaznamenaly čtenářský ohlas. Zřejmě byl i otcovým oblíbencem, což mu jeho sestra Lisa (Tracee Ellis Ross) i bratr Cliff (Sterling K. Brown) nepřestávají připomínat.

Americká fikce: FOTOGALERIE

Problém je, že celá rodinná situace působí poměrně schematicky, není mi jasné, co je na Monkově chování tak arogantního (což možná vypovídá něco o mně), a konflikt mezi sourozenci se v podstatě celý odvolává na dětství („jsi jako otec“, „tahle rodina tě zničí“ ), přitom není zobrazeno nic, co by odpovídalo závažnosti podobných tvrzení, nebo aniž by bylo jasné, co je na dané rodině tak škodlivého. Je to poměrně laciná berlička z kategorie „řekni, neukazuj“. Konflikt se tedy odehrává kdesi v minulosti, mimo dosah diváka.

Americká fikce je adaptací dvacet let starého románu Percivala Everetta Erasure. A adaptací natolik úspěšnou, že letos získala Oscara za scénář, což mi při pohledu na konkurence (Chudáčci, Oppenheimer) připadá skandální, i když mě výsledek po zhlédnutí nepřekvapil. Dominantou snímku je totiž vždy relevantní vztah americké společnosti k afroamerické kultuře a literatuře, který je zároveň blahosklonný i ponížený. Monkova americká zkušenost černého muže v Americe je výrazně odlišná, než jak ji popisuje populární literatura. Frustruje ho, že zatímco každý druhý román pojednávající o pouličním násilí, gangsterech a vyrůstání v drogami promořené čtvrti slaví úspěch, jeho předělání Aischylových Peršanů nemůže najít vydavatele. 

Ovšemže černoši v Americe zažívají peklo při setkání s policií a podobně, ale to neznamená, že kriminalita, drogy, organizovaný zločin a chudoba jsou celou jejich zkušeností, věří Monk. Barva pleti autora není literární žánr, argumentuje. A tak se například rozčílený autor rozhodne přeskupit oddělení v knihkupectví, protože jsou jeho knihy v kategorii „afroamerická studia“. Jenže následně ho napadne: nemohl bych z tohoto blaxploitation trendu v literatuře také něco vytěžit? A následuje bezmála komedie omylů a záměn identit, která druhou polovinu snímku, zatěžkanou rodinným konfliktem, náramně osvěžuje. 

Charismatický Jeoffrey Wright, který podle mě odvedl svůj dosud kariérní vrchol ve filmech Wes Andersona, hraje s velkou citlivostí roli muže, který intelektuálně převyšuje většinu svého okolí, nedokáže tak docela najít zázemí v rodině a kvůli svému netradičnímu dětství (vyrůstal v rodině lékařů) se dokonale neztotožňuje ani s tradičním vykreslením afroamerického světa, ani pochopitelně nezapadá plně do bílé Ameriky. Probublává v něm tedy rozzuřenost na systém i značná zranitelnost, a Wright všechny tyto polohy zvládá velmi přirozeně. 

Jeho charakter je zároveň vždy připraven k sarkastickému kontru, rychlých slovních přestřelek a výbojů je ve filmu celá řada („Pokud vím, tak se to slovo pořád píše se dvěma ‚g‘“; „Kdybys mě přestal sledovat, možná bys zvládnul napsat dalších tucet knih, které si lidé kupují na letišti spolu s polštářem za krk.“). Ostrovtip protagonisty naneštěstí nedoplňuje svou režií Cord Jefferson, pro něhož se jedná o režijní debut (v minulosti napsal třeba televizní Watchmen) a jehož režijní vedení je solidní, ale formálně poněkud nenápadité. 

O onom slově na „N“ jednou Sam Harris prohlásil, že se mu v Americe nyní propůjčuje přílišná moc, že se k němu Američané chovají jako k zaklínadlu, které není možné ani napsat, ani vyslovit, a to ani pro potřeby komentáře. Proto je úvodní scéna Americké fikce tak úderná a potřebná. Ukazuje, jak velká role se připisuje symbolickému zlu rasismu na úkor opravdového. Do některých amerických škol se dokonce nyní vrací jakási segregace, a to z „progresivních“ pozic, ježto se neustále opakuje, že rasové zkušenosti jsou nepřenosné, což implikuje, že si lidé odlišných původů nemohou porozumět. Je třeba trochu více takového liberalismu, který zastupuje Monk. 

Americká fikce nabízí ostrý úhel pohledu na jednu z fikcí největších, totiž na bílou představu o životě černošských spoluobčanů, na stereotypizaci jejich žité zkušenosti a na zvláštně provinilý gatekeeping, kterým vládnou převážně bílí vydavatelé nad americkou knižní produkcí. 

Americkou fikci jsme probírali i v MZ Live: