Zase ten chlast! Po loňských Úsměvech smutných mužů a televizním Metanolu se opět ocitáme v lihovém oparu, i když o žádné drásání nervů jako v případě kořalečního vraha z baru U Zlaté rukavice se rozhodně nejedná. Osmnáctiletý Josef Trojan se konečně odpoutává od svých rodičů a dostává hlavní roli v dramatu o mladém alkoholikovi, který musí v léčebně bojovat se závislostí i sebou samým. Zvládne to?

Víc než tuhle jednu anotační větu o příběhu vědět nepotřebujete – a dlouho se ani nic moc jiného nedozvíte. Mladý Adam se zjevně proti své vůli ocitá v protialkoholní léčebně a zdá se, že ho tam dovedl jakýsi zločin. Kolem něj se zjevují postavy nárokového otce, přehnaně pečující matky, hrubiánského kamaráda, nevýrazné přítelkyně, nedostatečně prokreslené femme fatale či cynického psychoterapeuta. Přesto se film systematicky drží svého hlavního hrdiny a eliminuje tak hlavní problém zmíněných Úsměvů smutných mužů, kteří se vinou fragmentárnosti nechtěně zbavily většiny dramatu.

I zde se však dočkáváme nelineárního vyprávění, v němž hospitalizovaný Adam vzpomíná na kalby s kamarády a nevázanost maturitního ročníku, jež ho dovedla až k ústavní léčbě. Struktura flashbacků je však příliš rozháraná na to, aby si divák mohl o životním příběhu mladíka vytvořit ucelený obrázek – kvůli čemuž pak ztotožnění s postavou a zájem o její budoucnost samozřejmě značně pokulhává.

Spíše negativně se musím vyjádřit i o Trojanově výkonu, přestože to pravděpodobně není jeho vina. V civilních dialozích či zamyšlených pohledech do dáli jeho sošná tvář bezesporu vyniká, avšak ve vyhrocenějších okamžicích přechází až do příliš exaltovaného herectví, což v dramatických scénách působí leckdy až komicky. Ale to jde na vrub režiséra, kterým je David Vigner, autor množství menších produkcí a středometrážních snímků. Ten celý snímek spolu s Lucií Kryzovou a nedávno zesnulým terapeutem (a odborníkem na závislosti) Janem Jílkem i napsal, o autorské rovině tohoto počinu tedy nemůže být pochyb.

Proto je jasné, za kým musí kritika rozháranosti a nekonzistence vinoucí se celým filmem jít. Jílkův přínos ve vykreslení důležitosti pravidel či cyničnosti vedoucího terapeuta je patrný, atmosféře přispívají i exteriéry bohnické léčebny a precizně postavené interiéry v ateliéru; jenže co je to platné, když příběh a způsob jeho podání se ničím neliší od dříve viděných dramat z léčeben? Sám Vigner řekl, že chce obnovit tradici filmů o mladistvých a s mladými hrdiny – jako upozornění na vycházející hvězdu Josefa Trojana či výukový materiál pro školy tenhle film funguje, ovšem jako dramatické dílo okouzlující běžného diváka už spíše ne. A sérii nedostatečně promyšlených tvůrčích rozhodnutí pak kraluje titulní píseň, jejíž videoklip (!) se spustí společně se závěrečnými titulky; pokud se do té doby podařilo v divákovi vykřesat špetku emocí či zájmu, všechno je rázem pryč. Škoda.