Režisér Šimon Holý patří mezi mladé začínající tvůrce, které by se na tuzemském rybníčku rozhodně měli sledovat. Jeho loňský debut Zrcadla ve tmě totiž ukázal, že vztahovky a generační výpovědi na hranici artu mu nedělají problém, a i když mi prvotina v některých ohledech nesedla, jeho jasnou formální vizi jsem musel ocenit a bylo jasné, že zde se možná rodí velký český talent. A ten přichází hned po roce s dalším malým nenápadným snímkem, v němž se zase věnuje svým dvou stěžejním tématům – intimitě a mezilidským vztahům. A pak přišla láska… s vysokou pravděpodobností kina také nenaplní, o nadání jednoho mladého tvůrce však dokáže přesvědčit celkem bez problémů. A ještě možná přihraje Pavle Tomicové jejího prvního Českého lva.

Ve filmu sledujeme psycholožku a moderátorku marketingových průzkumů Kristýnu, která je nešťastná z toho, že ve svém životě nemůže najít lásku. Rozhodne se proto vydat na ozdravný víkend a jistou formu léčení za kartářkou Zdenou, jež ji za pomocí výkladu tarotových karet a jistých procedur má pomoci najít samu sebe, štěstí a snad i lásku. S Kristýnou pak jede také dcera Sára, která má celý nápad za hloupost, ale chce svou matku podpořit. Obě pak během víkendu zjistí více nejen o sobě a svém okolí, ale také o vzájemném problematickém vztahu.

Témata režisérova druhého počinu jsou tak jasně daná – máme tu sebelásku, mateřské pouto a mezilidské vztahy a v neposlední řadě si Holý tentokrát malinko rýpne do kartářek či sociálních sítí. Opět je to ale zabaleno do komorního a intimního hávu, v němž se nijak nespěchá dopředu. Režie je tentokrát zejména díky humorným probleskům divácky přístupnější, stále se ovšem jedná o velmi osobitý snímek, jenž ve výsledku nesedne každému. Spoléhá se zde pak zejména na realističnost a autenticitu dialogů, která je umocněna tím, že většina slovních výměn vznikala prostřednictvím improvizace přímo na place.

I to je z velké části důvod, proč působí snímek po většinu času zcela uvěřitelně a umí vykouzlit několik zdánlivě obyčejných momentů či konverzací, v nichž se dokáže poznat nejeden divák. Výtečně gradovaná a přirozená jízda v autě v úvodu snímku budiž tím nejlepším důkazem. Zároveň se ale dokáže Holý díky dialogům a skvělému hereckému vedení dostat postavám výrazně pod kůži, naservírovat i pár silnějších momentů a výtečně pracovat s komplikovaným motivem matky s dcerou. Výrazně mu v tom pak pomáhá právě parádní herecká sestava v čele s výbornou Pavlou Tomicovou, která tu opravdu předvádí jeden z nejsilnějších výkonů své kariéry. Zapomínat by se však nemělo ani na dceru v podání skvělé Sary Venclovské a trefně zahranou kartářku Terezy Hofové.

Je proto trochu škoda, že Holý nedokáže svou sevřenou a komorní vizi udržet až do konce. V poslední třetině se totiž film překlopí do „houbičkového“ finále, v němž ovšem většina motivů, a bohužel z velké části i stěžejní pouto matky s dcerou, vyšumí do ztracena a nedočkají se patřičně emotivní či jinak silné tečky, díky níž by novinka v divákovi silněji rezonovala. To se bohužel nenastalo a finále mi svým odměřenějším a chladnějším přístupem připomnělo právě Zrcadla ve tmě, kdy jsem se s Holým v závěru také začal malinko míjet.

Přehrajte si trailer I přes finálové zaškobrtnutí ovšem patří A pak přišla láska… mezi ty nejvýraznější tuzemské kousky roku, co stojí za povšimnutí, a rozhodně nejen kvůli suverénnímu výkonu Pavly Tomicové. Šimon Holý se ve svých tématech vztahů a boje člověka se sebou samým dále hezky vyvíjí a mnohem jistější si je také po řemeslné stránce. Výsledkem je tedy autentický a intimní výlet do nitra pouhých čtyř postav, jenž si sice zasloužil mnohem výraznější zakončení, během sledování však dokáže diváka nejednou oslovit a v komplikovaných rodinných situacích se trefit do černého.