"V téhle rodině se tajemství nemusí,“ hlásá babička Amálie (Eva Holubová) a zdá se, že to myslí vážně. Přitom však nemůže být dále od pravdy. Ocitáme se na Silvestra roku 1992, Česko a Slovensko se mají po 74 společných letech oddělit a jít každý svou cestou. Většinu této doby však republika dvou národů strávila v zajetí komunistického režimu, který na neupřímnosti a nepřiznávání tajemství vyloženě stál. A zdá se, že rodina Varchalových v tomto ohledu není výjimkou.

Převážně slovenská, částečně však i česká famílie se setkává v rozlehlém bytě v Banské Bystrici, aby se její členové pohromadě rozloučili nejen s končícím rokem, ale i celou federací. Postupně se seznamujeme zhruba s tuctem postav napříč několika generacemi. O komediální glosování se starají hlavně Eva Holubová a Jan Budař, naopak jádrem vyprávění se stane spor mezi otcem Danielem (Ady Hajdu) a jeho odcizeným synem Peterem (Daniel Fischer).

Daniel totiž Petera před lety za nejasných okolností vyhodil z domu a nyní by se měli opět setkat. K Peterovi se však dostala složka prokazující, že jeho otec spolupracoval s StB. Zahořklý Peter to bere jako definitivní důkaz otcovy amorálnosti a hodlá se zjištěními seznámit rodinu – zdánlivě zcela bezproblémovou a navzdory dílčím potyčkám poměrně funkční.

Během více než stominutové stopáže se Daniel dostane do konfrontace s mladým lékařem (Juraj Loj), který má s komunistickým režimem vlastní značně negativní zkušenost. Peterova manželka Helena (Judit Pecháček) se jako silně věřící jen těžko smiřuje s protikatolickými názory většiny rodiny. Peterův mladší bratr Michal (David Hartl) si na rodinnou oslavu neplánovaně přivede svou čerstvou známost ze studií v Praze, Kanaďanku Charlie (Rachel Kramer), která nachází paralely mezi rozdělením Čechů a Slováků a napjatou situací mezi anglofonními a frankofonními obyvateli Quebecu. Dění pozoruje bodrý Karel (Bolek Polívka), gynekolog v důchodu, který odrodil většinu rodiny, díky čemuž je prý všechny zná lépe než oni sami.

„Když se láska přihlásí, rozum mlčí,“ zkušeně praví vysloužilý porodník a nám nezbývá než přemýšlet, zdali tím něco opravdu myslí, anebo ta věta jen hezky zní. Podobně se to má s většinou promluv a situací, které se ve filmu objeví. Už výše načrtnuté linky, jichž je ve filmu nakonec ještě mnohem víc, zní poměrně zapeklitě a žádná z nich se nedočká adekvátního prostoru. Nelze říct, že by vyloženě vyšuměly, spíše tak nějak potichu, nenápadně a minimalisticky skončí – a publiku se mezi nimi jen těžko hledají pojítka a přesahy, jež by zodpověděly základní otázky: O čem to všechno vlastně vypovídá? A proč bychom se na to měli dívat?

Linka s Kanaďankou, dotazující se na česko-slovenské vztahy, je motivována prostě tím, že se v rámci festivalového networkingu podařilo domluvit kanadskou koprodukci. V závěrečných titulcích se objeví i věta, že jde o dramatizaci inspirovanou skutečnými postavami. Tyto indicie vedou k myšlenkám, že se scenáristé Maroš Hečko a Tomáš Dušička (stojící třeba za úspěšným Invalidou) a jejich kanadská výpomoc David Cormican společně s debutujícím režisérem Michalem Kunesem Kováčem nechali uhranout množstvím potenciálních motivů spojených s rozdělením republiky a tehdejší společenskou náladou.

Snad i proto je zdánlivě ústřední téma rozdělení federace a z toho plynoucí rozkouskování rodiny do dvou národů odsunuto na vedlejší kolej, přičemž na té hlavní je opět potřeba se postavit ke komunistické minulosti – tentokrát tedy prostřednictvím spolupráce s StB. Snímek v tomto ohledu vyznívá poměrně smířlivě, přestože určitá pichlavost nechybí. Jenže co z toho, když je tento klíčový motiv udolán slepými scenáristickými uličkami v čele se zcela nevyužitou linií o jednom snubním prstenu.

Přehrajte si trailer Výsledkem je konverzační bytové drama, místy vtipné, místy dramatické, většinu času však přešlapující na místě a spíše přidávající další motivy nežli rozvíjející ty stávající. Vizuálně toho snímek moc neodvypráví, ty nejsilnější momenty spočívají v tom, že některá z postav naplno pojmenuje situaci. Svým stylem film připomíná nedávné (avšak zdařilejší) kousky jako Vlastníci či Hádkovi, bagatelizováním komplexnějších témat má však blíže třeba k Havlovi. Takhle nové Pelíšky opravdu nevypadají.