O poctivá evropská melodrama je dnes docela nouze, a tak je rozhodně záslužné, že se maďarská režisérka Ildikó Enyedi do nelehkého úkolu pustila. Zkušená filmařka sice točí už od 80. let, vedle cinefilního dramatu Mé 20. století však největšího úspěchu dosáhla až v roce 2017 s velmi vydařenou a neotřelou romancí O těle a duši. Citlivý příběh o vnitřních i vnějších šrámech byl stejně starosvětský jako moderní, právem uspěl v Berlíně a dostal se až na Oscary. Rozmáchlá freska Miloval jsem svou ženu však v těchto stopách bohužel nepůjde.

Na masivní ploše téměř tří hodin rozehrává Enyedi rozmáchlý romantický příběh o jednom nekonvenčním manželství. Film je adaptací stejnojmenné novely Milána Füsta, kterou si Enyedi oblíbila už během dospívání a jenž se dočkal i nominace na Nobelovu cenu. Hlavním hrdinou příběhu odehrávajícím se na přelomu 19. a 20. století je námořní kapitán Jakob Störr (v zemitém podání rozložitého Gijse Nabera), který se po letech staromládenectví rozhodne oženit. Anotace sveřepě zmiňují, jak si námořník vezme první ženu, jež v danou chvíli vstoupí do kavárny – právě tak se Störr v úvodu seznámí s rafinovanou Lizzy, kterou si s chutí a živelností zahrála Léa Seydoux. A scény z manželského života mohou začít.

Film má podtitul Tápání Jakoba Störra v sedmi ponaučeních, ale napříč těmito kapitolami bohužel tápe i divák. Úvodní monolog hlavní postavy o tom, co by rád předal svému potenciálnímu synovi, se zcela míjí se zbytkem snímku a v tomto duchu vyprávění pokračuje dál. Padne spousta ušlechtilých, ale vyprázdněných slov, které literární předlohu rozhodně nezapřou. Zároveň není nouze o momenty, kdy se postavy scénu od scény chovají jinak, protichůdně, a to bez jasného důvodu či vnitřního smyslu; jako by se vývoj několika kapitol knihy musel bolestně smrsknout na pár minut celuloidu.

Hlavním tématem tohoto manželství je věrnost. Námořník je často pryč, a i když potenciální zálety své ženy považuje zpočátku za nevyhnutelnou součást takto nastaveného vztahu, postupem času se ho zmocní žárlivost a majetnický strach ze ztráty ženy – ženy, která je mu zpočátku sympatická, později se do ní zamiluje, ale nakonec tyto emoce nedovede snášet. Lidské slabosti, jež jsou kořením tradičního melodramatu, zde však nejsou dostatečně vysvětlované ani prožité.

Enyedi střídá nadutou vzletnost se sebereflexivním humorem, provokativní příběhové výpustky se protrahovanou impresí pomíjivého okamžiku. Tato neustále přítomná rozporuplnost se v praxi projevuje tak, že fil, poklidně plyne a zároveň se pořád zadrhává. Neuspokojuje očekávání, nedohrává do konce klíčové scény. Za tímto rozhodnutím je jistě nějaká logika, jež je však těžko proniknutelná a diváka nijak neodměňující; plynutí manželských patálií tedy postupem času naráží na divákovu letargii a nepodnětnou znuděnost.

Nutno uznat, že magickou atmosféru Paříže a Hamburku 20. let, téměř připomínající Fin de siècle, se Enyedi společně s kameramanem Marcellem Révem (Malcolm a Marie, Měsíc Jupitera) podařilo vystihnout nádherně a snímek romantickými obrazy skutečně nešetří. Zasněný opar podporuje i množství záběrů na moře a vykouřených cigaret, díky němuž by film mohl bez problémů sloužit jako noblesní reklama na rakovinu plic. Orchestrální hudba burácí v těch správných momentech, ale výsledné vyznění se někde po cestě ztratilo. O těle a duši si na mnoha místech vystačilo s letmými pohledy a gesty, aktuální snímek je však svou těžkopádností až nečekanou antitezí moderní romance.