Kevin Hart se do jisté míry vydal ve stopách Adama Sandlera a své projekty vytváří primárně pro Netflix. Vlastní popularitu využívá jako značku a díky tomu se stal jednou z nejvýraznějších tváří tohoto streamovacího giganta, kde našla svůj domov i jeho novinka 72 hodin. A v podstatě se dá říct, že to, jestli si ji užijete, záleží jen na tom, jak moc můžete a nemůžete samotného Harta. Tomu je teď 47 let, a i proto nejspíše dostal pocit, že se musí upsat filmu, ve kterém se bude řešit stárnutí a střet dvou odlišných generací.

Jeho hlavní hrdina Joe pracuje jako marketingový manažer a má šanci získat výrazné povýšení a stát se kreativním ředitelem. Jenomže se automaticky předpokládá, že někdo jako on může mladšímu publiku jen obtížně rozumět. Musí proto vytvořit úspěšnou kampaň na značku vodky, která rozhodne o jeho kariérním postupu. Shodou náhod se Joe ocitne v neznámém skupinovém chatu, kde se plánuje rozlučka se svobodou. Vydává se proto pařit s partou mladších lidí, jimž nabídne zaplacení všech nákladů výměnou za možnost studovat jejich chování pro marketingové účely. A jak už to tak bývá, situace se brzy vymkne kontrole.

72 hodin: FOTOGALERIE

Celý koncept trochu připomíná představu, že by v trilogii Pařba ústřední trojici Phila, Stua a Alana doprovázel někdo jako Alan Arkin a místo prvoplánově komického gangstera Chowa dorazil přeci jen o něco serióznější zločinec v podání Michaela Manda. Jak se ovšem právě on do zápletky zapojí? Tím, že Hart začne na chvíli imitovat Tonyho Montanu ze Zjizvené tváře. Ano, zní to hrozně a v samotném provedení je to ještě horší. Jen ať máte představu, jak se tu dělá legrace. Jde o jeden z mnoha momentů, kdy člověk nabude dojem, že scenáristický tým (najdeme mezi nimi i Jona Hurwitze a Haydena Schlossberga, scenáristy sérií Prci, prci, prcičky a Zahulíme, uvidíme) byl najat snad jen proto, aby se za něj mohla schovat umělá inteligence. Taková, která dostala jednoduché zadání: vzít základní náčrt námětu a vystavět na něm komedii založenou na absurdním jednoduchém humoru.

Pařba ve Vegas dokázala ke konceptu alkoholem nasáklých komedií přistoupit svěže díky (v originálním znění) titulní kocovině, která postupně odhalovala kontext zatemnělé noci. Šlo o svěží přístup k nelineárnímu vyprávění, s nadsázkou jde zpětně říci, že Pařba ve Vegas je takové komediální Memento. V 72 hodin nic podobně alespoň částečně zajímavého není. A hlavně tu nic nefunguje. Jde pouze o chaos, ve kterém se odehrávají rádoby šílené situace, občas se kroutí zadky (či giga-zadky!) a celé vyústění pak směřuje k uměle vytvořené sentimentální pointě, z níž si mají něco odnést jak mileniálové, tak generace Z. 

Byla by to ovšem poněkud naivní představa, protože 72 hodin je v konečném důsledku jen prázdná atrakce. S populárním komikem v čele a několika talentovanými herci bojujícími se scénářem. Primárně si sem ale všichni přišli především pro výplatu. Netflix má ostatně radost (hádejte dvakrát, co bylo nejsledovanějším filmem na Netflixu za uplynulý týden!) a zklamaní budou především ti, kdo od jeho katalogu stále čekají něco nového.

I díky účasti několika tváří ze Saturday Night Live film připomíná spíš sbírku skečů, které sotva drží pohromadě. O to hůře to vyznívá s brutální délkou 102 minut – na tenhle žánr je zkrátka i hodina a půl příliš. Kdyby šlo alespoň o přiznanou vykradačku Pařby nebo reboot, kde by se na chvíli objevil třeba Chow či pohublý Zach Galifianakis... Dorazí tedy alespoň Mike Epps (černej Doug!) a jak už to u něj nicméně většinou bývá, i tentokrát v nepříliš výrazné a zábavné roli.

O filmech Adama Sandlera si člověk může myslet svoje (část z nich trpí podobnými problémy jako 72 hodin), minimálně u některých se ale dá říct, že mají určitou přidanou hodnotu. A i když jsou občas proložené vyloženě fekálním a vidláckým humorem, dokážou alespoň někdy nabídnout nějakou myšlenku. V případě 72 hodin bohužel platí, že vám o strastech mládí i stárnutí řekne přibližně tolik jako Andrej Babiš o planetách Sluneční soustavy. Kevin Hart má stále za zády početnou fanouškovskou základnu a právě ta od jeho komedií nejspíše už nic víc neočekává. Člověka to ale přirozeně vede k otázce, jak někomu může tak málo skutečně stačit. Problém přitom není v samotném Hartovi. Dá se snadno pochopit, že někdo ocení formu jeho charismatu a energii, o niž ani po letech zdánlivě nepřišel. Jde o materiál, kterému je svou účast ochoten poskytnout. Dokud však budou podobné projekty úspěšné, čekat změnu od Harta či Netflixu bude prostě a jednoduše naivní.  

MZ LIVE #215, KDE SE PROBÍRALO I V LETU S KEVINEM HARTEM