Umanutý MMA fighter a mladý táta si musí pět minut před startem zásadního zápasu vybrat - buď proběhne nástrahami podvečerního Berlína, aby byl do hodiny u své dcerky, která slaví narozeniny a očekává tátu, dárek a dort, nebo bude brzy sbírat ze země nejen pomlácený obličej, ale i střípky spokojeného rodinného života. Ano, zápletka jak z béček, co dávali na Nově v sobotu od deseti večer, ale 60 minut vlastně nechce být ničím jiným. Za peníze od Netflixu vznikla v Německu taková ta přímočará kriminálka, která sice trvá nikoliv šedesát, ale devadesát minut, což je ale pořád vcelku příjemné překvapení. Snímek se totiž nikde s ničím nezdržuje. A nejmíň ze všeho s dějem.

Hned na začátku proto musíte přistoupit na pravidla. Hlavní hrdina Octa je trochu sobeček. Provozuje si vlastní tělocvičnu, jeho kámoš dohlíží na finance, protože Octa už se vidí na trůnu MMA a piluje lokty z otočky, nikoliv kung-fu v Excelu. Má sedmiletou dceru, ale o tu se stará hlavně její máma, takže když vyjde důležitý zápas zrovna na den narozenin, tak se to podle Octy “nějak dá”. Bohužel dojde k odkladům a Octa najednou slyší ze sluchátka, že se ucho utrhlo a na cestě je žádost o střídavou péči. Ultimátem je šedesát minut, během nichž musí blonďatý bumbác sehnal koťátko, dort a čisté tričko.

Sedmadvacetiletý Emilio Sakraya v hlavní roli nechává hrát spíš muskulaturu a dlouholetý trénink v bojových uměních, což ale ničemu neškodí, protože jeho hřmotná postava se valí jeho rodným Berlínem jako dělová koule, v jejíž stopách běhají mafiáni, co si na cinknutý zápas vsadili, nebo jeho kámoš, co chtěl domluveným knockoutem zamáznout dluhy. Berlín je vděčnou kulisou honiček a bitek, přičemž spíš než kultovní Lolu o život chce snímek připomínat něco ve stylu Zastav a nepřežiješ nebo Ong-Bak. Nečekejte žádné kulišácké hrátky s časovou osou, nějaké přetáčení nebo osudové křižovatky. Octa prostě jen běží a bije se o šanci být se svou holčičkou.

Pěšáci a bossové jsou tu rozlišeni čistě fyzičkou, nikoliv pokusem o črtání charakterů. Ty si velkej, ty vydržíš dvě rány, ty seš malej, půjdeš na první dobrou. Choreografie a práce s kamerou jsou celkem na úrovni, tady Němci opět dokazují, že díky žánrovým seriálům mají řemeslo v malíku a jsou za srovnatelné peníze daleko před americkými béčky, co se točí někde v Bulharsku s lidmi bez špetky talentu.

Přesto se tu vše stane podle pravítka - Octa se nakonec popere se svým soupeřem, akorát ne v ringu, ale na wickovsky nasvícené diskotéce. Je tu bitka na ulici, bitka v tělocvičně, setkání s malými i velkými mafíány, rozplácnutý dort i rozkošné koťátko. A ačkoliv to stojí zlomená žebra, vyražené zuby a i nějaké to olovo, co těsně mine důležité orgány, nakonec to samozřejmě dobře dopadne. Jediným závanem snahy je Octova krátká návštěva u rodičů a monolog jeho otce, jež se mu - se sedmiletým zpožděním - snaží vysvětlit, proč a jak se do téhle svízelné situace vlastně dostal. Načež si Octa přiloží na krvácející bouli mražený hrášek, poděkuje, vyskočí oknem a zmlátí další tucet lidí.

Snaha byla. A snaha je. Házet 60 minut do jednoho pytle s “rutinními netflixovkami” určitě jde, ostatně i hodnocení tomu nahrává. Ale tady jsou limity dány úplně něčím jiným, než nezvládnutou dramaturgií nebo línými tvůrci. Tady štáb boxuje zespoda nahoru a v rámci váhové kategorie nabízí solidní zábavu, jež mnoha lidem zachutná. Tempo vás nenechá usnout a místy získáte takový ten povědomý pocit, že první český akčňák by mohl vypadat zhruba takhle. Kluk z tělocvičny, co utíká před osudem skrz všechny pražské čtvrti. Logicky bychom to domlátili papírem šustícími moudry, nanicovatým scénářem a mizernou choreografií bitek. Ale třeba ne. A pak by to vypadalo alespoň jako 60 minut. To jen abyste věděli, že i to “alespoň” dá občas docela dost práce.