Velkou Británii zpustošil virus, který z lidí udělal nemyslící potvory lačnící po masu a krvi. A vydalo to už na tři filmy. S prvním udělal jeden z nejvýraznějších autorů přelomu tisíciletí obrovskou díru do světa a způsobil jakousi renesanci zombie žánru. Po Dannym Boyleovi přišel vcelku zaměnitelný sequel, který se však mohl opřít o některé pamětihodné scény, které s napětím pracují velmi efektně. A loni se poměrně překvapivě znovu navázalo, přišlo rovnou oznámení nové trilogie a fandové mohli jásat, neb původní tým se vrátil. Po letech šuškandy se totiž k apokalyptické látce znovu nachomýtli scenárista Alex Garland i režisér Danny Boyle a naservírovali divákům hutné coming of age drama, které chytře míchalo žánry a nadělilo divákům něco trošku jiného, než by od survival hororu čekali. A teď je tu Chrám z kostí.

Přehrajte si trailer

Na režijní sesli osobitého a vizuálně založeného režiséra Boylea vystřídala Nia DaCosta. Ta je u diváků známa zejména svou štací u Marvelu a nepovedenou týmovkou Marvels, ovšem uklohnit povedený film s dychtivým studiem za zády a s hrdinkami, které nikoho nezajímají, by asi šlo jen těžko. Její hororový Candyman: Ďábelský přízrak, kterým debutovala, bylo o poznání povedenější dílko a není tak div, že jí v klíně přistálo navazování na celkem chválený horor 28 let poté. Jisté obavy mohly být na místě, rovnou však můžeme předeslat, že je klidně můžete nechat doma a do kina vyrazit. DaCosta se s nevděčnou úlohou popasovala skvěle.

28 let poté: Chrám z kostí: FOTOGALERIE

Může se totiž opřít o scénář Alexe Garlanda, který navazuje právě tam, kde předcházející díl lehce absurdně končí. Mladý Spike, který zrovna objevil, co to znamená být dospělým ve světě, kde za každým keřem číhá cvakající čelist, se ocitl v područí excentrické skupiny přeživších, kterou nějací nemrtví příliš netrápí a bere je takřka jako oživijící prvek každodennosti. Pravidla a normy této skupiny, z nichž každý odmala vyrůstal ve velmi extrémních podmínkách, jsou však poměrně brutální. Jak se tedy mladý a ideály naplněný Spike popasuje s tím, že jeho soukmenovci se nechovají k ostatním přeživším úplně hezky? A co se stane, až se tahle grupa potká s doktorem Ianem s tváří skvělého Ralpha Fiennese, který odhaluje dosud neviděnou stránku děsivého viru, který vše způsobil?

Během sledování Chrámu z kostí jsem si nechtěně vzpomněl na neblahou sequelovou trilogii Star Wars. Ne snad proto, že bychom ve filmu mohli najít nějaké sci-fi prvky, nýbrž díky tomu, jak je celá Garlandova apokalyptická trilogie pečlivě naplánovaná a zkonstruovaná. Co by za to epizody 7-9 daly. Garland a Boyle si totiž evidentně dopředu jasně nadefinovali, co chtějí celou trilogií zvěčnit a sdělit. Z prozatimních dvou dílů tak postupně vzniká kompaktní tvar, který snad bude v podobně kvalitním provedení zkompletován finálním třetím dílem. Obdivuhodná cílevědomost, s jakou se tvůrci pustili do zkoumání tématu tvárnosti lidské duše a chování za extrémních podmínek, dělá z prvního i druhého dílu jedny z nejaktuálnějších i nejčerstvějších blockbusterů posledních let.

Dá se tak tušit, že pokud vám sedl film 28 let poté, který od nervy drásající akce a hutné postapo atmosféry ukročil k dramatu o smrti a dospívání, druhý díl vás rovněž příjemně pohladí. Garland nebere v potaz divácká očekávání a souboje s nakaženými či přežívání v nehostinné pustině tu je odsunuto na vedlejší kolej. Pokud jste se tedy těšili na řádnou akci a naháněčky po lese, najdete jich ve filmu jen poskrovnu. Tohle totiž není žádný zombie horor, nýbrž poctivá sonda pokládající si nepříjemné otázky o dnešním světě. Prim tu hrají postavy, které se ocitají pod tíhou nezáviděníhodných okolností a snaží se s nimi po svém vypořádat.

Zatímco doktor Ian sám reflektuje to, že si nepamatuje na prožívání kažodennosti s ledničkou v kuchyni a televizí v obýváku, zůstává v něm lidskost, snaha o strukturu a dodržování rituálu ve vlastním životě. Spike oproti tomu zatím sám neví, co si s životem počít a jak reagovat na to, že riskantní krok do dospělého života jej přemístil do skupiny bohabojných ničemů, kteří se neštítí toho nejodpudivějšího násilí a chtějí po něm totéž. Zůstává navíc hlavní postavou a divák je prakticky nucen vnímat svět jeho optikou. Vidí události, kterým nerozumí, ve svých myšlenkách tápe nad tím, jak je možné být takhle vyprázdněný a uchylovat se k takto radikálním krokům, a ve své naivitě se v tomto světě snaží nějak přežít. Jak snadné mu je rozumět...

Tyto neznabohy vede prázdný Jimmy v podání skvělého Jacka O'Connella, který si po Hříšnících vystřihl další part ujetého záporáka ve stodole s nechutnými zubisky. Ten je naplněn pouze tím, co si pamatuje z útlého dětství před epidemií, a čeho jsme byli svědky v první scéně - teletubbies, Jimmy Savile a Boží muka. Jak málo mu stačí k tomu, aby stvořil kult. A poměrně poutavého dějového oblouku se dočká i Samson, který se musí vypořádat nejen s obrovským pyjem, který mu neustále překáží v běhu, ale i s vlastní nákazou a tím, že nemá lístek na vlak.

Zdálo by se, že jsme od postapo hororu ukročili poměrně daleko, ovšem Garland i Boyle zůstávají v tématu, které sami načrtli před téměř pětadvaceti lety. Hlavním padouchem není krvelačná zombie, nýbrž člověk a jeho tu oprávněná, jindy zcela přehnaná a nemístná reakce na ohrožení. Pokud jsme v jedničce sledovali vojáky, kteří pod nátlakem strachu ze smrti a absence lidskosti a důstojnosti chtěli zneužít nebohé ženy pod svou střechou, v Chrámu z kostí jdou tvůrci ve zkoumání těchto témat ještě mnohem dál a své postavy zkoumají optikou těch nejhlubších pohnutek. A je to až nepravděpodobně zábavné a napínavé.

Druhé 28 let poté totiž kráčí ve šlépějích zmíněných Hříšníků či Hodiny zmizení a diváky tak neustále překvapuje scénami, které bychom v čistokrevném hororu nenašli. A je vůbec otázkou, jestli se stále pohybujeme v hororových vodách. Občasné lekačky se tu zjeví, ovšem jsou poměrně zaměnitelné a přesně v těch místech, kde byste je čekali. Ty pravé a nefalšované negativní emoce tu plynou zejména ze zhnusení nad ztrátou lidskosti a nad občasnými výjevy, které by se klidně mohly zjevit v body hororech. Nebudete se však bát dlouho. Za chviličku nás totiž čeká pohodová scéna vyzařující tak neobyčejnou buddy chemii s tak neočekávatelnými hrdiny, že se divák nestačí divit. A pokud by vám to bylo málo, následuje hudební číslo a rovnou pravděpodobně jedna z nejlepších scén roku 2026, po níž se bude na letošním Rock for People na Iron Maiden pogovat s o to větší vervou. 

A nejlepší na tom je, že to nikdy nepůsobí násilně, ale vždy to vychází ze scénáře, postav a děje. V jádru celé trilogie totiž evidentně stojí jasná vize o aktuálním světě, kterou se Garland nebojí zabalit do hororových, akčních či až absurdních výjevů. Obava o postavy a jejich kůži je tak vysřídána hloubáním nad tím, co je třeba k tomu, aby se v člověku udusalo dobro, a jak je náročné vědomí a lidskost v člověku opět probudit. Díky neustálému překvapování diváka, poutavým postavám a míchání žánrů tak jde o svěží a osobité dílo, jichž vzniká poskrovnu. A měli byste u toho být.