Noční můru všech starostlivých rodičů inscenuje německý režisér Marco Kreuzpaintner (pekelný jméno) ve stejných barvách, v jakých nabízel Steven Soderbergh mexické části svého Trafficu. Ocitáme se v prašné krajině, která díky pískovým filtrům získává charakteristické žluto-okrové zabarvení. Rozléhá se v ní jen jedno halekání. Ale s takovou naléhavostí v hlase, že se ani nelze stydět za přimražené tělo a husí kůži v zátylku. Jednoduchý klíč prostě zase zapadl do zámku. Trailery musí zprostředkovávat feeling filmu během šeredně krátkých dvou minut; emocionálně rozvibrovaná hudba je přesně tou esencí, která jim nejsnáze (ale i nejlépe) pomáhá k úspěchu. A k zapamatování. Spíš bych předpokládal, že paměť bude preferovat nějaký rušivý výstup Kevina Klinea, jemuž bych na stará kolena věřil policejní praxi snad jen pod vlivem absinthu. Jenže i oscarový komediant se zvládl do pustiny s neznámými obličeji asimilovat. Pochvala pro ukázku je proto neředěná a hodně veliká.